Petruška Šustrová novinářka

Vůbec s nimi totiž nesouhlasím, a přitom bych – jako asi každý kromě notorických hádavců – byla radši se svými kolegy v souladu.

Ale nejde mi to. Pokorně hledám vinu v sobě, a mám pocit, že jsem se asi odrodila vlastnímu národu.

Možná je to tím, že už se tolik let stýkám s Poláky a že jsem za letošní léto a podzim byla celkem pětkrát na různých událostech k pětadvacátému výročí Solidarity.

V projevech v Polsku nikdo žádný neblahý nacionalismus nehledá

Byla jsem ve Varšavě, ve Vratislavi, v Gdaňsku, na zámku Książ, kam se mi nakonec s pomocí pořadatelů podařilo dojet, a ještě v Poznani, a mluvila jsem s desítkami svých přátel.

Jen dva z nich hodlali volit Donalda Tuska, všichni ostatní chtěli hlasovat pro Lecha Kaczyńského.

Nikdo z nich ho za demagoga ani populistu nepovažoval, a když jsem se opatrně ptala na výstřelky volební kampaně, jen mávali rukou: Tak to v Polsku před volbami prostě chodí. Musela jsem jim dát za pravdu, člověk si to ostatně může pokaždé ověřit v novinách.

Čtu, že Lecha Kaczyńského volili ti neúspěšní, a nějak se mi to nezdá. Copak mají sociální cítění jen neúspěšní?

Ale to by bylo to nejmenší, na míru přerozdělování a státní péči může mít každý samozřejmě vlastní názor.

Označovat ale Kaczyńského a jeho stranu za nacionalisty, jak se často děje, to je tedy něco! Jako by v Polsku neexistovaly hned dvě nacionalistické strany, které se tentokrát opět dostaly do parlamentu, Sebeobrana a Liga polských rodin!

Možná ta nemístná nálepka vyplývá prostě z nepochopení. Možná projevy, které jsou v Polsku běžné a nikdo v nich žádný neblahý nacionalismus nehledá, působí v Česku jinak než na domácí půdě.

Každý, kdo Polsko trochu zná, ví, že Poláci mají jiný vztah ke svému národu a státnosti než my

Bylo by to pochopitelné, každý, kdo Polsko trochu zná, ví, že Poláci mají jiný vztah ke svému národu a státnosti než my. Kdyby ho neměli, nejspíš by už Polsko po všech historických pohromách, které ho postihly, prostě neexistovalo.

České království prošlo peripetiemi dějin v podstatě beze změny, jenže Polsko bylo víc než sto let vymazáno z mapy Evropy, rozebraly si je tři tehdejší velmoci. Poláci svou státnost obnovili v první řadě díky svému nacionalismu.

Vůbec si totiž myslím, že odsuzování nacionalismu je oprávněné jen zpoloviny. Nacionalismus je přece něco jiného než šovinismus a xenofobie. Je to také mohutná kreativní síla, bez níž by národní společenství nedrželo pohromadě, ba stěží by vůbec vzniklo.

Jistě, středověké národy vypadaly a samy sebe chápaly jinak než později, kdy do jejich vědomí a existence zasáhly myšlenkové proudy devatenáctého století.

Stejně mám ale někdy dojem, že českou společnost, drží pohromadě jen ty hory kolem našich hranic a pak ještě všeobecné nadšení nad vítězstvím ve fotbale nebo v hokeji.

Pro Poláky je mohutným pojícím tmelem křesťanská, či přesněji katolická víra. Když se pak v českých novinách dočtu, že Lech Kaczyński je "prokatolický konzervativec", žasnu. V Polsku jsou přece více či méně pokatoličtí politici všichni, protikatolický by tam neměl šanci.