Adam Drda analytik BBC

Představa, že neodsvěcený katolický kostel má patřit někomu jinému, než církvi, byť by to nebyla jen národní kulturní památka, ale rovnou jeden z divů světa, to je skutečný produkt komunistického myšlení.

Byla to úplně normální komunistická krádež, jenom právně nedokonale provedená

Dnes už věc nevzbuzuje tak silné emoce - vždycky když problémy trvají dlouho, zájem veřejnosti opadne a lidé se přeorientují jinam.

Ještě před jedenácti lety ale obdobný soudní verdikt jako ten úterní (to jest katedrála náleží církvi) vyburcoval nejen různé české kulturní "veličiny", ale i stovku poslanců, kteří podepsali "protisoudní" petici.

Typické je, že k rozhodnutí Obvodního soudu se v úterý vyjadřoval pouze komunistický poslanec Jiří Dolejš.

Rozhodnutí je prý "nerozumné" - a je "špatné, že tato památka, která je spojena s národními dějinami, by měla připadnout pouze církvi," protože "naše národní dějiny nejsou pouze církevní".

Jenomže ať se to panu Dolejšovi líbí, nebo ne, křesťanská víra celá staletí prostupovala český život.

Je dobré si povšimnout, co vlastně názor soudu vrátit chrám církvi umožňuje: nikoli sám fakt, že byl ukraden, ale pouhá právní nejasnost

Česká státnost se odvozuje od světce Václava, "otcové chrámu" Jan Lucemburský i Karel IV. byli hluboce věřící panovníci, slavnostní otevření katedrály po ještě zcela nedokončené dostavbě v roce 1929 se konalo na svatováclavské milenium.

Co se s tím ale nadělá, když pro komunisty je náboženství "opium lidstva" a chrám je něco, z čeho se po "vyléčení nesvéprávných narkomanů" udělá muzeum, pokud se to rovnou nesrovná se zemí...

Zajímavá je i právní stránka věci. Stát se ve sporu opírá o nařízení vlády z roku 1954, jímž totalitní režim rozhodl, že se právě stát, respektive Kancelář prezidenta republiky, stává správcem chrámu a přilehlých nemovitostí.

Byla to úplně normální komunistická krádež, jenom právně nedokonale provedená: rudý aparát si byl natolik jistý svým věčným trváním, že chrám výslovně neznárodnil, možná se i trochu bál reakce, kterou by přímé vyvlastnění mohlo způsobit v poměrně početné katolické veřejnosti.

Soudkyně Libuše Fritzová říká, že "formulace vládního nařízení je natolik neurčitá, že ke změně vlastníka na jeho základě dojít nemohlo".

Je dobré si povšimnout, co vlastně názor soudu vrátit chrám církvi umožňuje: nikoli sám fakt, že byl ukraden, ale pouhá právní nejasnost.

Zástupkyně státu Milada Šípková argumentuje následovně: vládní nařízení z roku 1954 je platná právní norma, která je součástí českého právního řádu, a tuto normu dosud nikdo nezrušil.

Není pořádná ostuda už to, že se demokratický stát v roce 2005 dovolává platnosti rozhodnutí ničemné komunistické vlády?

A říká také, že stát se navzdory nedokonalému právnímu aktu zapsal do pozemkových knih jako vlastník chrámu, přičemž nikdo ze zástupců církve proti tomu tehdy neprotestoval.

Představa, že v atmosféře 50. letech, v době procesů a vraždění kněží, protestuje církev proti zápisu do pozemkové knihy, je opravdu úsměvná.

Ale co je horší: není pořádná ostuda už to, že se demokratický stát v roce 2005 dovolává platnosti rozhodnutí ničemné komunistické vlády? Že se v soudním sporu chce o toto rozhodnutí opírat?

Stát se proti úternímu verdiktu Obvodního soudu pro Prahu 1 odvolá, obyčejně se soudí, že to musí udělat, protože musí hájit "svůj" majetek.

V tomto případě ale bylo normální, aby se odvolání vzdal a celou tu trapnou věc konečně uzavřel.