Jaroslav Jírů publicista

Na rozdíl od jiných čtyřnožců nebyl běžícím lidem vůbec ani trochu nebezpečný. To proto, že jeho pán běhával s ním - mírně sehnutý, ale na sedmdesátníka neuvěřitelně svěží a štíhlý.

Proklusali jsme tu spolu mnoho desítek kilometrů a bavívali se o tom, co zajímalo disidenty za totality. Ten dálkový běžec byl profesor Jiří Hájek.

Poprvé jsem se s ní setkal osobně na podzim roku 1969. To už bylo jasné, že je všemu konec a já jsem se dočetl, že profesor Hájek má vést jakýsi ústav.

Byl to velmi taktní člověk, dovedl pozorně naslouchat druhému a snažil se pochopit jeho starosti

Mohl by ses tam uklidit, než to přejde, nemůže to přece dlouho trvat, myslel jsem si jako mnoho jiných. Přijal mě velice laskavě a já jsem si okamžitě uvědomil, v čem byla jeho velká přednost.

Byl to velmi taktní člověk, dovedl pozorně naslouchat druhému a snažil se pochopit jeho starosti.

"To víte, že vás tam vezmu," řekl mi na rozloučenou, "jenom jestli mě to vůbec nechají založit." Samozřejmě, že nenechali.

Bydleli jsme blízko sebe a tak jsem ho vídával často, ve frontě v samoobsluze nebo s koštětem v ruce zametat chodník jednopatrového domku v Kosatcové ulici, kde bydlel.

Byl to prostý neokázalý člověk. Vzpomínám si zvláště na jednu příhodu, kterou mně při běhu vyprávěl.

Do Prahy přijel jakýsi zahraniční činitel, s nimž se pan profesor v minulosti dobře znal a ministerstvo vnitra nasadilo do Kosatcové číslo 11 obvyklou ostrahu.

Pan profesor ovšem nemínil měnit svoje zvyky a vydal se na pravidelnou partii joggingu i s Caesarem a tak toho rána spatřili obyvatelé Zahradního Města neobvyklý obrázek.

Pan profesor běžel se psem po chodníku a za ním se na jedničku plížilo auto "operativky". Když se přiblížili k údolí Botiče, kam auta nesmějí, očekával pan profesor se zájmem, co se bude dít.

Vůz zastavil, vyběhl z něj příslušník v teplácích a běžel za ním až k přehradě. Tam se octl v neřešitelné situaci.

Pan profesor se totiž podle svého zvyku svlékl a skočil do vody a Caesar za ním.

Pan profesor běžel se psem po chodníku a za ním se na jedničku plížilo auto "operativky"

Zoufalý příslušník neměl plavky, situace chyběla v zadání a tak běhal bezmocně po břehu. Byl nesmírně šťasten, že pan profesor neuplaval, dejme tomu, do Rakouska.

Když v lednu 1977 začal koloběh opatření proti nám chartistům, pozoroval jsem s potěšením, jak se lidé v naší čtvrti chovali k panu profesorovi ještě ohleduplněji než dříve. Hubovali na to, že jeho dům hlídalo několik šest set trojek, zatímco on si vzal na záda batoh a šel na vlak, který ho dovážel do rodných Karhanic.

S estébáky se nebavil, neměl o čem, zato se mnou o všem možném. Co by měla Charta dělat, na co musí reagovat, jak to ještě dlouho vydrží a co mají pejskové nejradši.

Jedenáctého ledna 1990 jsme občanům Zahradního Města vykládali o tom, jaká bude naše svobodná republika. Užil si jí necelé čtyři roky.

Když jdu kolem Kosatcové ulice, vždycky se ohlédnu. Na chodníku je bohužel více listí, než v době, kdy tam pan profesor zametal.