Jiří Dědeček básník a písničkář

Mívám to tak jednou měsíčně. Ale nevěděl jsem, že se právě tomu říká deprese.

Myslel jsem, že deprese je něco ušlechtilejšího, že mezi mou nanicovatou náladou a depresí je takový rozdíl jako mezi obyčejným bolením hlavy a migrénou.

Ale díky moderní psychiatrii už to vím: ano, jsem frustrovaný, vystresovaný a mám z toho všeho depresi.

Za totality bývalo běžné odpovídat na otázku Jak se máš? pravdivě a jadrně

Je dobré si to uvědomit, aby člověk věděl, na čem je, a nemyslel si třeba, že mu jenom tak něco přelítlo přes nos, jak vždycky říkala moje maminka.

Dozvěděl jsem se dokonce, že mám na svou depresi právo!

Právo na depresi... Možná to spojení slov působí trochu nesmyslně, ale myslím, že jenom na první pohled.

Má-li totiž člověk tu smůlu, že je muž, není to tady s jeho právem na depresi tak docela jasné.

Ženy ano, ženám to tu odjakživa prochází, zatímco v ustrnulých praslovanských představách muž musí být chlap a hlavu potřebuje akorát zvenčí na roztloukání ořechů.

Navíc se mi poslední dobou zdá, že v tomto povinně rozesmátém světě si brzy bude muset obyčejný muž právo na depresi vybojovat, ano i vystávkovat! Aby v obklopení usměvavými barbínami a barbíňáky zůstal alespoň občas normální.

Za totality bývalo běžné odpovídat na otázku Jak se máš? pravdivě a jadrně.

Ale dnes namísto pravdy musí člověk poamericku v nadšení vykřikovat Ach díky, báječně, zářivě se přitom usmívat a smělým zrakem hledět do budoucnosti. Tím se mu ovšem právo na depresi bere hned v samém počátku.

Ale i kdyby se nakrásně snažil, jak se asi o svou depresi podělí s nějakým debilem, který se tlemí jako reklama na stavební spoření?

Zdá se mi prostě, že nejsem schopen unést tu strašlivou reklamní porci profesionálního štěstí, kterou mě denně hodlají obdařovat operátorky mobilních telefonů, bankovní úřednictvo nebo šatnářky vykřičených domů.

Zdá se mi prostě, že nejsem schopen unést tu strašlivou reklamní porci profesionálního štěstí

Myslím si, že by bylo krásné cítit se tu a tam skvěle, ale slovo pohoda (a všechno, co s ní souvisí) už v ústech oblíbených FM moderátorů tak velmi devalvovalo, že je mi odporné. Nechci být takzvaně "v pohodě". Nedej bože ještě třeba v perfektní formě (toho se bojím nejvíc).

Jak šťastný se naproti tomu cítím, když v supermarketu narazím nejen na unavenou, ale nerudnou a řádně otrávenou pokladní - hle, další zrnko normálu v moři úspěchu a štěstí, říkám si vždycky a radostně s ní zapředu řeč, abych se nechal potěšit nějakým nepěkným slovem cezeným skrze zuby.

Právo na kolektivní depresi bychom měli mít všichni kupříkladu takhle brzy po ránu.

Třeba ne na dlouhou, jenom tak do deseti, do půl jedenácté, než vysvitnou první sluneční paprsky, než zmizí kolony aut z dálničních sjezdů a brány burzovních paláců se znovu otevřou.

Ale pak už zase pěkně cool, ready a fit - prostě v oukeji...