Miroslav Petříček filosof

Z hlediska fotbalové reprezentace je to poněkud zapeklitý případ, ale lidsky je docela pochopitelný.

Je těžké se rozhodovat, a přitom se celá věc jinak než rozhodnutím řešit nedá. Je možné skončit, nikoli však končit

Je těžké skončit a je nemožné neskončit. Je hloupé skončit brzy a je trapné skončit pozdě. A je téměř nemožné nalézt nějakou objektivní nápovědu, která by člověku dala jasně na vědomí, že právě teď je ten pravý čas, protože žádná nápověda není neomylná.

V poněkud zmatených a nejistých slovech někdejšího kapitána našich fotbalistů to všechno bylo až příliš jasně čitelné.

Je těžké se rozhodovat, a přitom se celá věc jinak než rozhodnutím řešit nedá. Je možné skončit, nikoli však končit.

A k rozhodování je třeba odvahy, protože má-li být rozhodnutí rozhodnutím, musí padnout. Odvahy je třeba proto, protože rozhodnutí zavazuje a současně se něčeho zříká: nikdy nemůžeme mít všechno.

Neříkám to proto, abych se Pavlu Nedvědovi pletl do jeho fotbalového osudu, nýbrž proto, že jeho případ je poučný i jinak a byla by chyba to přehlédnout.

Kopaná je sice velký obchod, ale stále ještě zábava, hra, sport; jeho dramata jsou výlučně mediální povahy s nepatrným vlivem na vývoj společnosti.

Ale třeba v politice, o které se v novinách píše stejně obšírně jako o fotbale, je mlhavé přemítání namísto jasné volby určitého řešení přinejmenším podezřelé, ne-li zhoubné.

Politiky volíme proto, protože si myslíme, že se umí rozhodovat lépe než my, že mají odvahu vzít na sebe riziko problémy řešit, a nikoli odkládat, neboť se pro řešení umí rozhodnout.

Případně i proto, že jejich rozhodnutí nejsou vždy zcela bezdůvodná či účelová.

Ale nějak se nám nedaří: "Nikdy neříkej nikdy," je mantra, kterou se politik zaklíná, sotva je zvolen. "Asi ano," řekne, ale vzápětí dodá: "jenže nejspíš ne."

Jako by se schopnost k výkonu funkce měřila netečností, v níž je politik schopen setrvávat, když pozoruje vratké balancování nějakého problému na šňůře napjaté mezi jedním a druhým termínem voleb: hlavně ať nespadne dřív, než začne vládnout někdo jiný.

Jako by se schopnost k výkonu funkce měřila netečností, v níž je politik schopen setrvávat, když pozoruje vratké balancování nějakého problému na šňůře napjaté mezi jedním a druhým termínem voleb

Volby se pomalu blíží a měli bychom pomalu uvažovat o tom, koho si vybrat, a hlavně podle čeho poznat, zda bude ochoten rozhodovat, řešit a přiklánět se na jednu stranu spíše než na druhou.

V této věci pak navrhuji, aby se součástí předvolebního boje stal jednoduchý test, jemuž se musí každý kandidát podrobit.

Postavme jednoho každého z nich na náměstí mezi dvě kupky sena a vyzvěme ho, aby se rozhodl, která z nich se mu víc líbí.

Jestliže začne váhat, vymlouvat se a tvrdit, že jsou obě stejné, začne-li se ohlížet po poradcích a sestavovat komisi senoznalců a tvrdit "nikdy neříkej nikdy", anebo "umím si představit", hned jeho jméno zapomeňme.

A objeví-li se někdo, kdo se podívá vlevo a vpravo a řekne: tahle je ta pravá, tu beru, řekněme si v duchu "ejhle člověk" a pečlivě si jeho jméno vryjme do paměti, protože to zcela jistě není osel.