Jana Franková herečka

Divokost a jurodivost, která tu po válce dostala prostor, stále vládne tímto územím.

Letos jsme do rodné krajiny vjížděli přes kynžvartský zámecký park.. Vichřice tam polámala a vyvrátila mohutné kmeny prastarých stromů.

Hospodský nám pak u oběda vypráví celý hrůzostrašný "havraní" příběh

Naše děti po nich lozily a bylo cosi zvláštního v tom nepoměru dětských her s mohutností padlých velikánů.

"Jo, spadlo tolik starců, no tak to už je to v hajzlu se světem" bručí pak na návsi s retkem v ústech Slovák Karolko, když mu vypravujeme o spoušti v parku.

Tahá v lese s koňmi v pohraničních hvozdech a o stromech a jejich mluvě ví svoje.

Nad návsí už kolikátý den krouží havran, černý jak turmalín.

Karolko výhružně ukazuje: "To je černá duša toho voběšenyho, támhlenc z toho baráku. Každej den se sem vrací. Zvostal sem mu dlužnej za pivo, tak sem havranisku kupil chleb. Kloval do něj jak do masa, natrhal si kusy a vodnes si je tamhlenc ke stromu."

Hospodský nám pak u oběda vypráví celý hrůzostrašný "havraní" příběh, jak viděl souseda ještě živého, když si přišel pro cigarety, jak se do rána v domku svítilo, jak tam pak začal létat havran.

"Pane hostinskej," přeruší vyprávění dvojice žen, "zejtra přídem na oběd trochu smradlaví, budem čistit u krůt."

Hostinský mávne rukou: "To nevadí, tady lesáci voněj smolou, uhláci koksem, statkáři bejkama, tak ten váš odér se ztratí. A budou šunkofleky s nefalšovanym uzenym a palačinky se šlehačkou."

Na hrázi se podává grog, u váhy se prodávají kapři, kouř z ohně štípe do očí

Odpoledne začali místní rybáři po dvou letech vypouštět lesní rybník. Na hrázi si zbili z fošen boudu, rozdělali oheň a celou noc stále hubenější kruh vody hlídají, popíjejí rum, povídají si vtipy.

Ráno je celá ves v lese u rybníka a sleduje rybářský zátah.

Na hrázi se podává grog, u váhy se prodávají kapři, kouř z ohně štípe do očí.

Písčitý břeh přechází do bahnitého dna, ve kterém se u stavidla plácá hejno rybích hřbetů a raků.

Z kádě vytahuje porybný za žábry zelenomodrou štiku a z lesa se jak přízrak vynořuje cikán Imrich ze sousední vsi a do batohu si žádá naložit "ryb co se tam vejde. Ryby na vohni, to je žranica. Miny tu snad nejsou?"

V létě nám Imrich svařoval u auta výfuk - polonahý, jen v trenkách a bez kukly - jiskry padaly na jeho chlupaté tělo a on jak železný muž ani necekl.

Rozhodl se nám tam navařit část výfuku z vojenské "vetřiesky" - prý "z auta bude hromádka prachu, ale tenhle vejfuk bude celej. To si piš!"

Imrich se s tím tenkrát dělal asi tři hodiny, řekl si jen stovku. Teď na hrázi se k naší rodině nakloní: "Tak co vejfuk, drží, drží?" Ptám se, co myslel těma minama.

"Ale to lovili před tejdnem na Holoubňáku a rybáři podběrákama vytáhli do kádí s kaprama i dvě miny z války. To byl sprint..."

Když s mrtvým kaprem v igelitce odcházíme domů, potkávám na louce podnapile se klátícího Karolka.

Huláká z dálky a rukama máchá jako křídly:"Kráákrááá, já sem to hrozny havranisko, jesi tam na mě nezvostala ryba, nebo aspoň rum, tak vás klovnu!"