Zdeněk Lukeš historik architektury

Bylo to v době tzv. konsolidace a do romantického prostředí byly k lopatě a hrábím přesunuty některé nežádoucí živly. Jiné se k nim pak připojily víceméně dobrovolně.

Scházeli jsme se časně - už v šest hodin ráno (a pokud v noci sněžilo, ještě o hodinu dříve) v malém domku uprostřed obory.

Několika důchodcům dominoval pan Samec - hrabalovská figura, která nás neustále zásobovala prapodivnými historkami

U kamínek se tu krčila věru roztodivná společnost a čekala na přidělení denních úkolů.

Několika důchodcům dominoval pan Samec - hrabalovská figura, která nás neustále zásobovala prapodivnými historkami.

Pak tu byl zavalitý inženýr Drobíček - intelektuál, jenž trpěl zvláštní nemocí: poté když se po výplatě opil, zmlátil prvního policajta (tehdy vlastně tzv. příslušníka), na kterého narazil.

Dotyční se mu proto zdaleka vyhýbali, už proto, že Drobíčkova postava vzbuzovala respekt, ale on nakonec vždy nějakou oběť našel a následující týdny pak trávil střídavě v base a na psychiatrii.

Jeho pronikavé analýzy kulturní i politické sféry jsme pak nějakou dobu museli postrádat.

Další výraznou postavou byl zneuznaný existenciální básník Luboš, který poněkud monotónní proces hrabání listí, sázení kytek, ohýbání růží nebo uklízení prvního sněhu zpestřoval recitací svých ponurých literárních pokusů.

K tomu mu sekundovaly tři dívky - herečky malých pražských divadelních scén, které na trávnících vytvářely malebné skupiny a přehrávaly své role.

A my něj rozpustile volali: Pane, a co Kapek? A on nám vyprávěl různé historky o tehdejším tajemníkovi komunistické stran

A pak tu byl osamělý chodec - říkali jsme mu Starej - bývalý politik, ba kdysi dokonce vysoko postavený, který se po ruské okupaci dobrovolně vzdal všeho pohodlí, služební šestsettrojky i luxusního bytu a šel raději hrabat listí.

Tím se stal ale natolik podezřelým, že byl na příkaz StB od ostatních izolován, vyfasoval dlouhou železnou tyč a chodil sám po parku.

Shrbená postava v klobouku a dlouhém kabátě se pak vynořovala na nejnečekanějších místech, na konci tyče napíchnuté papírky.

A my něj rozpustile volali: Pane, a co Kapek? A on nám vyprávěl různé historky o tehdejším tajemníkovi komunistické strany.

A jindy zase: Husák, povězte nám něco o Husákovi… A tak pořád dokola, až přiběhl rozčílený mistr a volal na nás: Sakra chlapi, víte, že Starej musí pracovat v tej izolaci!

Vidíte, skoro by se dalo říci, že to byla veselá práce, téměř idyla. Takhle z odstupu se to tak jeví a člověk už si moc nevzpomene na ta rozlámaná záda.

Přesto na tom všem bylo něco zvráceného. Přišel převrat a lidé se - až na toho pana Samce - vrátili ke svým profesím: do školních lavic, na univerzitu, ba i do té politiky… Tedy, tam, kam skutečně patřili.

Jen té romantiky už nebylo tolik.