Čestmír Klos redaktor časopisu Euro

V době, kdy se využitelnost světových zásob ropy tenčí na pár desítek let a domácího uhlí sotva na stovku, vyrostl i v maličkém Vrchlabí už čtvrtý hypersuperkrám bez oken, s tenoulinkým obvodovým pláštěm, takže se v něm i za těch nejslunnějších dnů muselo stále svítit a o sto péro chladit.

Protože podobně vypadají i nové továrny, ani na chvilku nezapochybuji o tom, že se to tak vyplácí.

Místo odpovědných energetických prognóz vydávají někteří čeští liberální ekonomičtí analytici novodobé verneovky

Zkrátka vyplácí se lehkovážně plýtvat, však ony chytré hlavy, až vyrabujeme poslední zásoby fosilních paliv, zase něco vymyslí.

Kdo by naslouchal těm utopickým řečem o mezích růstu a o potřebě trvale udržitelného rozvoje?

Místo odpovědných energetických prognóz vydávají někteří čeští liberální ekonomičtí analytici novodobé verneovky. Ožívají v nich jaderné fúze či vodíkové palivové články, jako by už stály připraveny před výrobní linkou.

Jen jen ji spustit. Vizí budoucnosti přece musí být neustálý růst hmotného blahobytu, v němž je šetření zakázané slovo.

Přitom právě na šetrnosti jsou založeny některé už vyzkoušené a přitom velice účinné technologie, které řeší energetické problémy teď hned a oddalují vyčerpání neobnovitelných zásob. V Česku je však provází naprostý nezájem.

Třeba pasivní dům. Aniž se příliš zvednou náklady na jeho výstavbu, ušetří 85 procent energie, která za rok proteče obyčejným domem. Zdrojem tepla jsme v něm především my sami, náš pes a taky spotřebiče, které používáme.

Nežijeme na stromě, kde by nás nejraději viděli odpůrci šetření. Ale v plnohodnotné domácnosti, která se od běžných liší tím, že nepůsobí jako zářič tepla do okolí, ale naopak si schraňuje teplo už jednou vydané.

Rozdíl mezi oběma domy není ani tak v převratnosti stavebních technologií, jako v přístupu: stavím tak, abych šetřil trvale. Neošidím izolaci domu, ale naopak ji aspoň ztrojnásobím.

Nejenže nebudu muset vynakládat peníze na drahé radiátory, které pak nebudou potřeba, ale budu šetřit každým okamžikem, kdy jiný bude muset přikládat do kotle nebo přidávat grády knoflíkem od kamen.

Člověk nemusí příliš snižovat svůj životní standard, aby nežil v rozporu s potřebami zdravého životního prostředí

Část ušetřeného zemního plynu budu moci projezdit v autě.

Proti benzinu či naftě to vyjde na polovinu ceny a zásoby plynu jsou vůči ropě aspoň na trojnásobnou dobu, tedy naštěstí ještě pro několik příštích generací.

Jeho spalováním se při stejném výkonu motoru vyprodukuje méně skleníkových plynů, omezí se příspěvek auta ke vzniku přízemního ozonu a za diesly zcela zmizí černý oblak sazí.

Dělám totéž, šlapu na pedály a točím volantem, a přitom na desatero způsobů šetřím životní prostředí. Má to jen malou potíž - zemní plyn ve lhostejném Česku nabízí zatím jen devět pump. Ale i to by se mělo začít měnit.

Člověk nemusí příliš snižovat svůj životní standard, aby nežil v rozporu s potřebami zdravého životního prostředí.

Musí však rehabilitovat šetření přírodními zdroji, uvědomovat si meze růstu a nepodléhat báchorkám, že nějaká nadpřirozená lidská moudrost to za něj všechno vyřeší.

A kdyby náhodou mladý okravatovaný manažer šel ještě dál a odebral se do socky, takto veřejné dopravy, sledovaný šetřivý efekt by byl jistě ještě účinnější.

Neubylo by ho, zejména čeká-li ho doma pohoda pasivního domu, neskonale příjemnější a komfortnější, než je přemrazené nebo naopak přetopené prostředí plýtvavou klimatizací.

A taky sedmkrát levnější. Na to snad konečně někdo uslyší.