Petruška Šustrová novinářka

Už to ale nejsou ty mamutí, ústřední, kam se sjíždějí prezidenti a bývalí prezidenti, kvůli nimž policie vyprázdní celé centrum města, jak jsem to viděla v Gdaňsku.

Teď jsou to konference a oslavy menší, místní. Jsou sympatičtější, protože se jich místo celebrit účastní lidé, kteří v Solidaritě v osmdesátých letech působili a umějí o tom skvěle vyprávět.

Nejspíš se v těch legračních historkách o napálených estébácích odráží milosrdenství paměti, jež zastře trpké měsíce a roky

Někdy se zamýšlím, jestli to opravdu byla tenkrát taková legrace, jak to může nezasvěcenému posluchači dneska připadat.

Nejspíš ne, nejspíš se v těch legračních historkách o napálených estébácích odráží milosrdenství paměti, jež zastře trpké měsíce a roky a ponechá jen ty vítězné dvě minutky.

A jak se tak konference rozprostřely po celém Polsku, došla mi jedna neblahá věc. Netýká se Solidarity a vlastně ani Poláků či Polska, ale jevu, kterému se velmi ošklivým úřednickým výrazem říká "dopravní obslužnost". Pro našince totiž vůbec není snadné se do Polska dostat.

Tedy - pokud nehodlá jet autem a necestuje do Varšavy nebo do města, přes které vlak do Varšavy projíždí.

Tak třeba Poznaň, půlmilionové město, kde chystá konferenci polský Institut národní paměti. To se vyjede v půl osmé večer a ve tři ráno člověk vystoupí ve městě Ostrow Wielkopolski.

A odtamtud za necelou hodinu jede vlak do Poznaně, kam člověk dorazí v šest ráno. Můžete jet pochopitelně i přes den, ovšem se třemi přestupy - v Drážďanech, Chotěbuzi a Frankfurtu nad Odrou, tedy přes Německo.

Vyjedete buď v sedm ráno a v v šest večer jste na místě, anebo vyrazíte v devět ráno a dojedete v půl osmé. Také ovšem můžete nasednout v Praze do vlaku v jedenáct dopoledne, a pak byste po čtverém přestupování do Poznaně dorazili v jednu v noci.

Cestovatel do Poznaně je na tom ovšem pořád ještě podstatně lépe než já. Mne pozvali na konferenci na zámku Książ, kterému se říká Perla Dolního Slezska.

Ne, sbližovat se se sousedním Slezskem bez auta skutečně není snadné

Je to, co by kamenem dohodil od Walbrzychu, města za českými hranicemi. Pořadatelé píšou, že pro mne v zámku chystají apartmá, a když jsem se dívala na internetové obrázky, úplně mě rozehřály.

Začala jsem hledat spojení, a to mě rychle zchladilo: cesta trvá skoro dvanáct hodin, od sedmi ráno do sedmi večer, a možná by se dala pojmout jako poznávací zájezd.

Přesedá se totiž v Turnově a v Liberci v Čechách, potom v Německu v Žitavě a ve Zhořelci, a pak ještě dvakrát v Polsku. Na každém nádraží cestující nejmíň půl hodiny čeká.

A tak se obávám, že ten krásný zámek neuvidím, pokud o mne pořadatelé nebudou stát natolik, aby pro mne přijeli někam, kam se mohu dostat za rozumnou dobu.

Nejde ale ani tolik o mne, jako spíš o jiné. Copak se někdo bude trmácet celý den ve vlacích, aby si prohlédl zámek, který leží vzdušnou čarou nějakých padesát kilometrů od Trutnova? Ne, sbližovat se se sousedním Slezskem bez auta skutečně není snadné.