Ljuba Václavová filmařka

Těsně před smrtí mi ukazovala fotografie svých devíti pravnoučat a vzpomínala na jednotlivá období svého čtyřiaosmdesátiletého života.

Před 16 lety u nás komunismus skončil. Přesto ale Anička minulý týden umírala s přesvědčením, že se ani dnes pro lidskou spravedlnost nedá nic udělat

Přivdala se za druhé války z chalupy na malý statek. Vdávala se z lásky, manželství bylo dobré, narodily se dvě dcery. Přešla válka a statek vzkvétal.

Její Josef odmítl vstoupit do JZD a statek vzkvétal dál. Všichni pracovali tak, jak byli zvyklí jejich rodiče i prarodiče… Pak přišli esenbáci a Josefa zatkli.

Zatkli i další čtyři sedláky ve vsi. Prý připravovali povstání, aby si zachránili majetek. Soud, na který byli sváženi dělníci i rolníci z okresu, je odsoudil k trestu smrti.

Měli ale štěstí v neštěstí- Stalin zemřel a trest jim byl zmírněn na doživotí.

Josef seděl v nejhorších věznicích, v Jáchymově, na Mírově, v Leopoldově. Rodina měla povolenu návštěvu jednou za půl roku.

To ale neznamenalo, že se uviděli a mohli spolu promluvit - většinou byl Josef na samotce, den před příjezdem rodiny ho poslali do jiné věznice nebo do nemocnice, na psychiatrii.

Po třiceti dnech týrání hladem, zimou a samotou ji potřeboval. To poznali i bachaři, když už nemluvil a přestal se hýbat.

Josef se vrátil domů na podmínku po deseti letech. Doma byla jen Anička, dcerám, když vyšly školu, doma zůstat nedovolili, nesměly pracovat v zemědělství. Samozřejmě ani studovat.

Josefovi po návratu z vězení naopak dovolili pracovat jen v místním JZD, na polích, která mu dříve patřila.

Potkala jsem ho po jedné jeho dobrovolné noční směně v prasečáku.

"Že se Vám po tom všem ještě chce..." "Nechce, ale když se roděj selata, tak tam u toho někdo musí být. Jinak je prasnice sežerou."

A tak po několika létech zdobila Josefova fotografie náměstí v Budějovicích - byl vyhlášen nejlepším chovatelem selat v kraji. Měl běžné jméno a lidé rychle zapomínají...

V osmašedesátém se Josef snažil o rehabilitaci. Než ale byla projednána, přišla normalizace. A v té i umřel.

Aničce se podařilo muže rehabilitovat až v roce 1990. Majetek dostala zpátky. Bylo jí už ale sedmdesát let a její potomci se dávno živili v jiných profesích.

Umírala, srovnaná s Bohem, ale nespokojená s lidmi. Udřená ženská, sledovala ve stáří televizi, četla noviny a vzpomínala:

Když se Josef vrátil, nechtěl o ničem mluvit. Nikdy neřekl, kdo mu vymlátil zuby při výslechu, kdo do něj pouštěl elektrický proud.

A když mluvil v televizi Husák, hned na začátku normalizační éry, Josef říkal: "Na to, jak hrál ve vězení dobře šachy, mluví dost hloupě."

Anička prý odpovídala: "Napiš mu, když jste spolu seděli, ať ti pomůže s rehabilitací. Josef se zasmál. To byl komunista i v kriminále." Vždycky mi říkal: 'Jozef, jsi vela dobrý človek a šachy hráš dobre, ale pre mna si a ostanieš tridní neprjatěl. '"

"Chtěla jsem na Josefovi, aby si vzpomněl a zapsal alespoň jména lidí, kteří ho týrali. Nechtěl, prý to nemá smysl, vyšetřovatelé se stejně jmenovali jinak a bachaři to dělali jen pro to, že směli. A soudce, který nás odsoudil, protože to měl nařízeno, už zemřel."

"Říkala jsem mu o vyšetřování nacistů, o tom, jak Wiesenthal našel Eichmanna. Nechtěl nic slyšet. To šlo jen pro to, že po válce nacismus odsoudili, všichni společně v Norimberku."

"Ale dokud komunismus neskončí, dokud ho neodsoudí, tak se nic nedá dělat."

Před šestnácti lety u nás komunismus skončil. Přesto ale Anička minulý týden umírala s přesvědčením, že se ani dnes pro lidskou spravedlnost nedá nic udělat.

Sledovala případ otce Grebeníčka, rozčílil ji soud se Štrougalem, soudy s estébákem, který pálil ruce Třešňákovi.

A bála se, že se komunisté mohou vrátit. A to už nemohla slyšet premiérův projev o spojení sociální demokracie třeba s Marťany.