Jana Franková herečka

Ivo Markvarta bychom mohli nazvat novodobým buditelem podřipského kraje, nezapadlým vlastencem

Když jsme s PhDr. Ivo Markvartem (nar. 1956), ředitelem lounské knihovny, vydavatelem, kostelníkem i obnovovatelem památek, procházeli jednoho parného letního dne jeho domovskou krajinou, rozkládající se mezi Zlonicemi, Budyní, Libochovicemi a Perucí, ocitli jsme se nakonec na větrném návrší nad jeho rodnou vsí Podbradec.

Ivo mi tehdy ukazoval samotářský hřbitov s hrobem jeho předků a široký obzor s patníky kopců Českého středohoří.

Přitom pronesl: "Odtud je nejkrásnější pohled na to divukrásné panorama. Tady vždy užasnu." V sobotu 10. září jej na tomto návrší se hřbitovem zabilo auto, když se vracel na kole ze sousední vsi.

A těmi místy také kráčel dlouhý smuteční průvod, vyprovázející mrtvého na samotářský hřbitov na návrší.

Ivo Markvarta bychom mohli nazvat novodobým buditelem podřipského kraje, nezapadlým vlastencem, inspirátorem i skrytým iniciátorem mnohých dobrých akcí.

Markvart pomáhal na knižní svět také textům vzpomínkovým a sám psal portréty osobností svého kraje

Drobná postava, výrazná dikce, originální jazyk; energické, prudké pohyby; vášnivá posedlost literaturou i otevřená obhajoba duchovních hodnot proti hulvátské agresivitě doby.

Vyrůstal na hospodářském dvoře poznamenaném násilnou kolektivizací - jeho otec byl jako kulak a strůjce "sabotáží" dvakrát vězněn se zákazem bydlet ve svém domově, dědeček zemřel před druhým nástupem do kriminálu.

V době dospívání Ivo konvertoval ke křesťanství, až na třetí pokus byl přijat na pražskou filozofickou fakultu, následovala knihovnická nástavba. Poté pracovník v n.p. Staviva, redaktor Amatérské scény a až po roce 1989 u "svého" jako ředitel lounské knihovny.

Pod jeho vedením vyrostla knihovna k nejlepším u nás, instituci strohých regálů proměnil v kreativní dílnu: nejen pečlivé vedení fondů a dokupování chybějících knih po antikvariátech a soukromých knihovnách, ale také stovky přednášek, besed, autorských čtení a divadelních představení.

A neuvěřitelně činorodá práce s dětmi, z čehož vzniklo vydávání a redigování dětských knížek (názory, nápady, postřehy, příběhy a kresby školáků), vypravených s péčí a citlivým vkusem.

Zasloužil se o opravu několika chátrajících sakrálních staveb a další už netrpělivě čekaly na jeho invenční ruku

Markvart pomáhal na knižní svět také textům vzpomínkovým a sám psal portréty osobností svého kraje - básníky, knihkupce, vydavatele i generály vyvolával znovu v život.

Texty a fotografiemi tak skládal mozaiku odcházejícího světa, jakýsi duchovní portrét domova, obnovoval přerušenou kontinuitu s předválečným kulturním prostředím.

Důvodů bylo několik - nejen nostalgie, ale také přihlášení se k obrazu světa, který měl pevný mravní řád.

I proto se stal hlavní duší občanského sdružení Vesnice-domov-krajina, usilující o obnovu rodné krajiny. Zasloužil se o opravu několika chátrajících sakrálních staveb a další už netrpělivě čekaly na jeho invenční ruku.

Desítky jeho článků, roztroušených v okresním tisku, prozrazovaly čtenáře Jakuba Demla i Leona Bloye - nebojácná, polemická břitkost v boji s všudypřítomným zupáctvím a kazisvětstvím.

Vzpomínám si například, jak přímočaře psal o starostovi ze sousední vsi, který barbarsky nechal vykácet krásné prastaré stromořadí. Samozřejmě, že v malých českých poměrech si tím svým otevřeným vystupováním "bez zákrytu" vysloužil spoustu nepřátel.

V telefonních hovorech býval Ivo Markvart vždy věcný a úsečný, žádné plkání. Naproti tomu jeho vtipné dopisy, psané většinou rukou, byly malými literárními a výtvarnými dílky, prošpikované postřehy, výpisky z četby, šlehavými aforismy i originálními rýmy. Poslední list, který jsme od něj dostali, končí slovy: "Na světě hosti..."