Marek Šálek redaktor časopisu Týden

Podél dálnic je totiž kontinent všude stejný, kolem Brna jako u Lisabonu. V bagetách u benzínek je jednou víc majonézy a jindy míň, ale o krajových zvláštnostech nemůže být řeč.

Také města jsou si stále podobnější. Prstenec skladů, obchoďáků, sídlišť a někde uvnitř vyfešákovaná pěší zóna. O pobřežních letoviscích ani nemluvě. Má vůbec cenu někam jezdit?

Prstenec skladů, obchoďáků, sídlišť a někde uvnitř vyfešákovaná pěší zóna. O pobřežních letoviscích ani nemluvě. Má vůbec cenu někam jezdit?

Takový pohoršený až rezignovaný pohled naštěstí odráží dnešní podobu Evropy jen zčásti.

Naše rodina si letos už popáté vyměnila domácnost se spoluobčany ze západní poloviny kontinentu.

Tentokrát nás čekala odlehlá samota v italském vnitrozemí, odkud to bylo za nejbližší všeobecně známou pamětihodností přes sto kilometrů po klikatých úzkých silničkách.

Obklopovaly nás divoce vyhlížející kopce, hustě porostlé dubovými lesy. Po prudkém lijáku, o které tu nebyla ani uprostřed léta nouze, z nich stoupala pára a mohli jsme si připadat jako na Borneu.

Ovšem dodávat těmto prázdninám exotiku vnějšími příměry nebylo třeba, místních specialit bylo snad až příliš. Jednou z nich byl nepoživatelný chleba, přesněji mazlavé těsto uzavřené v nedobytně tvrdé kůrce. Vysvětlení, které nám na stole zanechali hostitelé, se až nechtělo věřit:

Před staletími uvalili úředníci na celý kraj tak nehoráznou solnou daň, že jim samorostlí usedlíci vypověděli poslušnost a rozhodli, že bez soli to půjde taky. Zvůle financů posléze skončila, ale zvyk péct jako v dobách solné rezistence už tady zůstal.

Něco na té historce asi bude. Odbojní Picenové, jak se nazývali předkřesťanští předkové místních obyvatel, bývali ostudou římské pýchy: vzdorovali Římu ještě v době, kdy už mocné říši patřily mnohem vzdálenější končiny včetně afrického či dunajského pobřeží.

Vesničky v regionu, který se jmenuje Marché, se od těch dob vypínají převážně na vrcholcích kopců. Když se tudy potulovali násilní lapkové, měl se každý na pozoru, zvonice sloužily jako alarm: Pozor, už se blíží!

Co myslíte, jak pozdraví prodavačka vaše cizokrajné dítě? Hello baby? Ani náhodou: Ciao Piccolino!

Dnes táhnou chudou zemí, kterou staré mapy označují jako Divoká Toskána, hlavně Angličané.

Pátrají po líbezně položených kamenných domech, ve kterých přežívá nějaký ten domorodec, jenž by rád vyměnil rustikální nepohodlí za komfort bytovky na okraji města.

Stařečci, kteří už nemají síly na obstarávání skromného hospodářství, obvykle vezmou za vděk částkou okolo sta tisíce eur.

Načež se Angličané dají do práce. Upřímně řečeno, vzhledu krajiny to prospívá. Do zflikovaných obydlí se vracejí typické střechy, dveře a okna.

Místní řemeslníci mají práci, obchodníci si mnou taky ruce. A tradice? Na slavnostech lanýžů, které zahájila přehlídka čmuchacích psů a ukončily hody, při nichž se podávaly vzácné houby na desítku způsobů a víno teklo proudem, prý přijíždí rok od roku víc zvědavců.

Úměrně s tím, jak v okolí přibývá usazených cizinců, kteří trpělivě až urputně nakupují v těch nejmenších a nejhůře zásobených krámcích, případně si zajíždějí pro víno či olivový olej přímo k farmářům. Rozvrat, který by našinec prorokoval přesilovce cizích hord, se nekoná.

Místní lidé zůstávají v klidu. Vystačí si se svou italštinou, naopak přivandrovalci mají co dohánět. Co myslíte, jak pozdraví prodavačka vaše cizokrajné dítě? Hello baby? Ani náhodou: Ciao Piccolino!

Soudím tedy, že konec cestování se odkládá. Pořád je kam a proč jezdit. Evropa naštěstí zůstává vícerychlostní.