Jiří Dědeček básník a písničkář

Určitě by mě mnohem víc bavilo začít rovnou vydělávat peníze zpíváním odrhovaček, ale ty dva roky povinné vojenské služby mi naháněly hrůzu.

Šel jsem tedy studovat knihovnictví, ačkoliv jsem o něm mimo mlhavou představu nudy za přepážkou neměl ani ponětí, vůbec mě nezajímalo a nikdy jsem nehodlal v té profesi pracovat.

Můj pacifismus byl ale silnější, a tak jsem studium dotáhl do konce.

Knihy tam půjčují milí a oduševnělí lidé svým podobně utvářeným spoluobčanům, člověk si někdy připadá skoro jako v ráji...

Obor se vlastně jmenoval celým jménem knihovnictví a vědecké informace a zabýval se, v kostce, řešením informační exploze pomocí děrných štítků.

Kdykoli se mě potom někdo zeptal, co jsem vlastně vystudoval, odpovídal jsem s trochou pohrdání, že jsem strávil pět let studiem čehosi, ačkoli by byl stačil intenzívní třítýdenní kurs.

Byl to z mé strany ošklivý nevděk. Však se mi také osud za to knihovnictví dneska mstí. Patří mi to.

Jezdím totiž v současné době po republice křížem krážem s autorským čtením právě po knihovnách. Turnov, Šlapanice u Brna, Praha, Rychnov nad Kněžnou, Nový Jičín, Most... A musím ke své hanbě přiznat, že ty knihovny jsou krásné a ušlechtilé instituce, v nichž jsou knihy shromážděny za účelem půjčování.

Půjčují je tam milí a oduševnělí lidé svým podobně utvářeným spoluobčanům, člověk si někdy připadá skoro jako v ráji...

Jako by bytosti z obou stran přepážky ani nebyly z tohoto zbožně-peněžního světa. A právě na ně a na jejich opovrhované, chudé a státem zanedbávané instituce jsem dnes více méně finančně odkázán.

To jsou paradoxy, jak říká klasik...

Když tak na cestách vlastí přemýšlím o svém někdejším pohrdavém postoji ke knihovnám a srovnávám ho se svou dnešní úctou, ba závislostí, samozřejmě se mi na mysl dere otřepané přísloví: Odříkaného chleba největší krajíc. Co se mě s tím rodiče naotravovali...

Odříkaného chleba největší krajíc. Co se mě s tím rodiče naotravovali...

Odříkal jsem si ovšem v životě ještě spoustu jiných věcí, například politiku, a tak jen doufám, že mi zůstanou oblasti, v nichž se přísloví nenaplní. Politika a knihovny, to mi nejde dohromady.

Ostatně nejsem sám.

Často si při tom cestování vzpomenu na rádoby vtipný výrok nejmenovaného českého politika z polistopadového období - Když se doma maluje, knihovna se vystěhuje na balkón.

No nevím... Pokud se tím mínilo, že je nejprve zapotřebí nějak v Česku ukotvit hospodářství a teprve pak se věnovat kultuře, myslím, že je nejvyšší čas nastěhovat zas knihovnu zpátky.

Poněvadž jinak bude, přátelé, „vymalováno", ale nebude se nám tu líbit...