Leo Pavlát ředitel Židovského muzea v Praze

Je stejně burcující jako fotografie vyděšeného židovského chlapce před německými hlavněmi ve varšavském ghettu v roce 1943 nebo nahé, bolestí křičící vietnamské dívky prchající po napalmovém útoku v My Lai roce 1972.

Snímek, o kterém mluvím, obletěl před pěti lety svět. Palestinec Jamal Al-Dura na něm drží v náručí svého mrtvého syna Mohameda.

Obraz hrůzy - políčko z 55vteřinového filmu - pustila do světa francouzská státní televize s komentářem, že dvanáctiletého chlapce zabili izraelští vojáci.

Pohled na trpící dítě je nesnesitelný. Pohled na dítě, které se stalo vojenským terčem, vyvolává více než bolest: nenávist, touhu pomstít se

Pohled na trpící dítě je nesnesitelný. Pohled na dítě, které se stalo vojenským terčem, vyvolává více než bolest: nenávist, touhu pomstít se.

Smrt malého Mohameda v pásmu Gazy vzbudila přesně takové reakce. Izraeli přinesla hněv celého světa. Palestinci ji o pár dní později dali do souvislosti s vypuknutím své intifády. Vyznačovala se nevídanou brutalitou. Převážně sebevražedným atentátům padlo během pěti let za oběť na 500 izraelských civilistů.

Jeden snímek, pár vteřin filmu - a jaké následky. Taková je moc médií. Jenže pět let po odvysílání osudného filmu ve francouzské televizi je jisté, že právě v souvislosti s ním je zvláštní důvod hovořit nejen o síle médií, a televize zvlášť, ale i o profesionalitě a odpovědnosti těch, kdo pro ni pracují.

Osudnou událostí se totiž zabývali četní nezávislí činitelé. A jak vyplývá z jejich šetření, kterým se nyní dostalo pozornosti světových médií, krutý film nejspíše zobrazil událost zinscenovanou Palestinci.

O možnosti, že by v rámci mučednické operace bylo obětováno dítě k propagandistickým účelům, raději nikdo příliš neuvažuje.

Jisté je, že film natočil palestinský kameraman.

Francouzský novinář, který později jeho záběry komentoval, na místě události vůbec nebyl. Odražené střely dosvědčují, že kulky směřovaly k chlapci a otci kolmo, zatímco izraelské stanoviště bylo v úhlu 30 stupňů.

Údaje z palestinské nemocnice současně dokládají, že chlapec jménem Al-Dura byl přijat dvě hodiny předtím, než mělo k incidentu dojít.

O možnosti, že by v rámci mučednické operace bylo obětováno dítě k propagandistickým účelům, raději nikdo příliš neuvažuje

Pohřeb, který se podle muslimských zvyklostí konal vzápětí, musel rovněž proběhnout ještě před údajným incidentem - svědčí o tom délka stínů.

Podoba zemřelého neodpovídá tváři chlapce, který měl zahynout.

Film končí pohledem na chlapcovo tělo v otcově náručí, aniž by na otcově košili zůstala sebemenší stopa krve…

Argumentů, vyvracejících tvrzení o izraelské účasti na události a její celkové věrohodnosti, je mnohem víc. Západní média dnes přímo hovoří o lživém filmu.

Pro nepravdivé, vymyšlené zprávy se v novinách vžilo označení novinářská kachna. Původ toho rčení má různá vysvětlení. Podle jednoho, odkazujícího až do roku 1550, se tehdy zachovala písemná svědectví o stromu, který místo ovoce plodí kachny.

Jenže ani v novinách tak jako na talíři není kachna jako kachna. Některé novinářské kachny neškodně matou a baví.

Po příspěvku francouzské televize o smrti Mohameda Al-Dury víme, že jiné mohou zabíjet. A to nejen bezprostředně, ale dokonce ještě dlouhá léta.