Martin Valášek šéfredaktor revue Souvislosti

Když už se nám myši podaří správně vyskloňovat, vlezou nám do chalupy a skryty v temných zákoutích vyčkávají, kde by co sežraly. Co pak s nimi?

Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Ale co platí na ptáky, má na myši efekt opačný.

Kdo někdy manipuloval s myší pastí, tím strašlivým a nevyzpytatelným smrtícím pérem na dřevěné podložce, ví, že je třeba výsostné opatrnosti a kulinářské vynalézavosti. Co napíchnout na záludný osten? Čím myš nalákat do náruče smrti?

Co napíchnout na záludný osten? Čím myš nalákat do náruče smrti?

Snad se nedopustím závažného hříchu, když tu prozradím tajemství sestry představené, které mému známému svěřila jedna stará klášterní kuchařka.

Myši prý nejlépe zabírají na kousek chleba, jemně, ale opravdu jemně potřený malinovou marmeládou.

Jedna z mých prvních dětských myších vzpomínek mě zavádí - pominu-li myší kožíšek z pohádky Princezna se zlatou hvězdou na čele - do našeho sídlištního 3 + 1.

Otec byl tehdy zrovna na služební cestě a matka na mrtvici. Když se totiž ráno probudila, hověla si na nočním stolku myš.

Další noc matka strávila v mém dětském pokojíčku a na oranžovém ložnicovém koberci s vysokým chlupem se ocitla past, kterou tam nastražil přivolaný děd.

Noc s myší nebyla zdaleka tak idylická, jako když Nohavica zpívá: "Klidně tu přenocuj, nějak se vejdem."

Past ale nesklapla. S myší nakonec razantně skoncoval děda.

Nebylo to sice tak drastické, jako když v Řezáčově románu Černé světlo rozmačkává metrákový řezník Horda krysu pouhýma rukama tak, že z ní hřeznou vnitřnosti, ale podobně jako dětský románový hrdina Karel jsem si i já tehdejší dědův čin navždy zapamatoval.

Děda myš umlátil smetákem.

Mnohem přátelštěji a mírumilovněji se k myším chovali naši univerzitní přátelé z německých Tubinek.

Když nám v loňském létě půjčovali svůj starý dřevěný domek, přichystali nám i několik humánních pastí. (Tedy dá-li se v souvislosti s myšmi užívat výrazu humánní…)

Velice xenofobní zdály se být letos myši francouzské

Past sklapne, a myš zůstává živá. A opravdu.

Večer jsme na oleji osmahli kostku chleba, vsunuli ji do pasti a ráno byla v klícce vyděšená oběť. Vynesli jsme ji několik set metrů před dům, ale následujícího rána byla v pasti další myš, podezřele podobná té předchozí.

To se několikrát opakovalo, až se přátelé vrátili z dovolené a prozradili nám, že myš v klícce je třeba dát do tašky, sednout na kolo a odvézt na druhý konec města, nejlépe do univerzitního areálu, odkud myš jistojistě cestu zpátky nenajde.

Velice xenofobní zdály se být letos myši francouzské.

Když jsme jednoho srpnového podvečera konečně dorazili na auvergneský venkov a počastovali naši hostitelku fernetovou bonboniérou, stačila zákeřným myším jediná noc, aby se prohlodaly dovnitř a sežraly třetinu bonbónů.

Za pár dní se ukázalo, že se nejednalo o myší smečku, ale o jediného, celkem přátelského plcha.

Začíná podzim, myši se pomalu stahují do domů. Chystejte malinovou marmeládu.