Skip to main contentAccess keys helpA-Z index
BBCCzech.com
Aktualizováno: pondělí 12. září 2005, 08:13 SEČ
Poslat stránku emailemVerze pro tisk
Být na děti tvrdší...

Trávím poslední dobou dost času překládáním knihy, o které se teď hodně mluví a píše, tedy alespoň anglicky. Napsal ji sloupkař listu The New York Times Thomas Friedman a nazval ji The World is Flat, svět je plochý.

Podtitul "Stručné dějiny globalizovaného světa v 21. století" dost výstižně říká, do čeho se Friedman pustil.

 Musíme na své děti být tvrdší a připravit je na to, jaké svízele jim život přinese - jen tak budou moci jednou zase vyhrávat

Globalizace komunikačními kanály prošpikovaného světa plného moderních technologií způsobuje, že se po pěti stoletích opět, obrazně řečeno, zplošťuje.

Friedman nechce ten plochý svět jen přesně a celkem vtipně popsat. Chce také burcovat své spoluobčany a říct jim, že Amerika už dávno nemá zaručeno, že zůstane pro ostatní nedostižným vrcholem - pokud jím tedy ještě je.

Náhoda mě v tom překládání zrovna ve chvíli, kdy začíná školní rok, přivedla ke stránkám, na nichž se Friedman zabývá zejména tím, jak důležitou roli hraje a bude hrát v dějinách, které nás čekají, výchova, vzdělání, školství.

Myslí tím nejen sbírání znalostí, ale také to méně měřitelné a špatně známkovatelné. Schopnost tvořit a vynalézat, vyrovnávat se s úskalími a nesnázemi.

"Chováme svoje děti až moc jako v bavlnce," říká Friedman. "Nedovolíme, aby se jim ve škole ani doma stalo cokoli, co by je mohlo stresovat. Americké děti díky tomu vyrůstají s pocitem, že mají vrozené právo dominovat ostatním a že jim už to, z jaké země pocházejí, zaručuje převahu ve všem, do čeho se pustí: astronautikou počínaje a zimními sporty konče."

"Musíme na své děti být tvrdší a připravit je na to, jaké svízele jim život přinese - jen tak budou moci jednou zase vyhrávat. A v uplatňování téhle láskyplné přísnosti hrají hlavní roli rodiče, ne škola," volá Friedman.

Nic nového pod sluncem, volám v tu chvíli a znovu mi v hlavě ožívá tak pětadvacet let stará vzpomínka.

Taky končilo léto, starší synek se chystal poprvé do školy a my od ní měli za úkol vybavit ho tam jakousi stavebnicí z umělé hmoty, jejíž jméno si nepamatuju, a s jistotou můžu prohlásit jen, že Lego to nebylo.

Měla prý významně přispět k rozvoji jeho jakýchsi schopností.

Sehnal jsem tu stavebnici po značném úsilí ve Svitavách a hrdě ji dovezl do Prahy. Stav si chlapče, co dokážeš, řekl jsem tam, dal krabici synkovi a věnoval se svým věcem.

Bohužel ne moc dlouho. Z dětského pokoje se ozval pláč, pak vzteklý řev. Nakonec se doruda uřvané dítě objevilo přede mnou.

"Z toho nejde nic sestavit, tati," řeklo mi.

"Nesmysl," odtušil jsem. "Chce to jen trpělivost a šikovné ruce. Dej to sem."

Trpělivost mi vydržela méně než synkovi. Neplakal jsem, rovnou řval. Z té stavebnice skutečně nešlo nic sestavit.

Dílky nebyly jak vysoustruhované, úchytné kolíčky nezapadaly, kam měly. Když jsem přece jen dal něco dohromady, pružná umělá hmota byla tak plná napětí, že se konstrukce, jen jsem ji pustil z ruky, rozlétla do čtyř světových stran.

 Až bude školák velký, nic nebude fungovat, jak mu slibovali, a bude si muset poradit sám

Dítě fňukalo, žena trvala na tom, že se mám okamžitě sebrat, jet zpátky do Svitav a tu věc vrátit, a nechtěla se smířit s tím, že tam nejspíš nemají už žádnou jinou, a když už, pak lepší nebude.

A už vůbec nechtěla přijmout mé chabé vysvětlení, že to tak je schválně, že škola tak připravuje malého školáka na to, že až bude velký, nic nebude fungovat, jak mu slibovali, a bude si muset poradit sám, třeba vynalézt vteřinové lepidlo, které tenkrát ještě nebylo, alespoň u nás ne.

A vidíte, jak by se teď Američanům v globalizovaném světě 21. století tak skvělá učební pomůcka hodila.

Kdepak, ne nadarmo občas jiným připomínáme, že my jsme národ Komenského, nositelé moderních výchovných metod.

A kdyby se tenkrát, když jsme ho vyštvali do exilu, podařilo bostonským měšťanům zlákat ho, aby přijal rektorství nové univerzity, zakládané jakýmsi Johnem Harvardem, možná by si to mohli Američané říkat taky.

Leč uzavřeme to překladatelské vzpomínání vážnější otázkou: Friedman zejména připomíná, jak důležitou roli hraje investice do vzdělání a že budoucí generace zadlužuje zejména ten, kdo dává příliš malý podíl HDP do školství, najmě vysokého a odborného.

Proč jsem tohle ještě nikdy neslyšel od každoročních kritiků rozpočtu, kteří nedokážou většinou víc, než mezi ty vnuky kupecky rozpočítat momentální deficit?

66Radiofejetony
Archiv fejetonů osobností českého veřejného života
NEJNOVĚJŠÍ
Poslat stránku emailemVerze pro tisk
Redakce|Pomoc
BBC © ^^ Nahoru
Archiv|Speciály|Anglicky s BBC
BBC News >> | BBC Sport >> | BBC Weather >> | BBC World Service >> | BBC Languages >>
Pomoc|Ochrana soukromí