Ondřej Štindl analytik BBC

V případě postojů k budoucnosti Evropské unie by jako příklad takové nekonzistentnosti jednomu mohla připadat ona deklarovaná touha po volném pohybu lidí i zboží, který by zřejmě měl být možný bez alespoň nějakého stupně politické integrace.

Další dimenzi tomu údivu by mohlo přinést zjištění, že jakkoliv po tom volném pohybu touží, se Češi, zase podle studie sdružení ECAS z tohoto týdne, nijak zvlášť volně pohybovat nechystají.

Václav Klaus dokáže o unijních záležitostech komunikovat na základě jednoduchého emocionálního klíče

Práci v jiných státech Unie by si prý chtělo hledat asi jen pět procent zdejších lidí.

Vezmeme-li navíc v úvahu značnou nechuť, jakou tuzemská veřejnost projevuje ve vztahu k české politice, může až zarazit rezolutnost, s níž lidé brání ty své tak opovrhované volené reprezentanty před tím, aby se o svoje pravomoci museli dělit s jinými - pravda, neznámými.

Je ovšem pravda, že co do míry této zmatenosti, Češi v rámci Evropy, která poslední dobou moc neví, co si sama se sebou počít, zas až tak nevybočují.

Své postoje mohou formovat na základě krátké a často nijak zvlášť intenzivní osobní zkušenosti a podle toho, co čtou v novinách a co o Unii říkají různé autority.

Mezi těmi autoritami jasně dominuje prezident Václav Klaus. Dokáže totiž o unijních záležitostech komunikovat na základě jednoduchého emocionálního klíče, odvolává se na jakési obecně sdílené zkušenosti, na jejichž základě vytváří chmurné scénáře budoucnosti v evropském "žaláři národů".

Pokud čas od času mluví o unii jako obdobě někdejšího komunistického RVHP nebo když mluvčí Hradu Petr Hájek zmíní v jedné větě vlajky evropskou a sovětskou, sice tím spolehlivě vyprovokuje pár pobouřených publicistických reakcí, ale dosáhne svého.

Jenomže i v současné době, jíž kdekdo vytýká přehnaný materialismus, pro lidi hrozivá možnost dvou vlajek nad Hradem zabírá víc

Ty reakce si bude pamatovat jen málokdo, ten obraz, tu rovnici naznačující možnost nějaké nové totality, už mnozí.

Stoupenci evropské integrace s nějakou vlastní emocionální strategii nepřišli, publikační iniciativa Jiřího Paroubka, který se s prezidentem podle včerejšího tisku chystá polemizovat už i na stránkách britských novin, na tom moc nezmění.

Proti Klausovým společnou zkušeností argumentovaným obavám, které ať už jsou argumentovány poctivě nebo ne, velmi dobře fungují, staví proevropská politika jakési nesmělé pokusy o naděje, upírané ovšem do vzdálené budoucnosti, o přísliby peněz, které potečou.

Jenomže i v současné době, jíž kdekdo vytýká přehnaný materialismus, pro lidi hrozivá možnost dvou vlajek nad Hradem zabírá víc.

Stoupenci integrace často s povzdechem poukazují na nesrozumitelnost evropské politiky a bruselského politického provozu. Problém ale může být v něčem jiném.

V tom, že se jim nedaří v lidech probudit zájem tomu všemu alespoň trochu porozumět.

Něco to o nich vypovídá, o současném stavu projektu sjednocování Evropy možná taky.