Jiří Dědeček básník a písničkář

Ale možná stačí, že jedinec v ní projde jakýmsi zespolečenštěním, a tak z většiny žáků vzniknou spořádaní občané, z některých potom naopak nenapravitelní asociálové, přičemž na vysvědčení z tohoto hlediska vůbec nezáleží.

... pokud já vím z vlastní zkušenosti, pracují škola i domov k tomu, aby setřely všechny zvláštnosti člověka ... Franz Kafka

Už je to týden, co zase děti chodí do školy, a já se ani po padesátce nedokážu ubránit vítěznému pocitu štěstí, že mě se to netýká.

Jistěže člověk želí mládí obecně a pak i jeho nejrůznějších konkrétních projevů, jako je kupříkladu bimbání nohama na klandru před ústavem, ale škola sama, reprezentována budovou, třídou a pedagogy, zůstává doživotní noční můrou.

Ptám-li se sám sebe, jak je to možné, v odpověď si mohu jenom opakovat to, co už jiní napsali dávno přede mnou. Franz Kafka si bezmála před sto lety poznamenal:

"... pokud já vím z vlastní zkušenosti, pracují škola i domov k tomu, aby setřely všechny zvláštnosti člověka ..."

Od Kafkových časů se sice změnilo mnohé, ale právě vzájemného vztahu jedince a instituce se to zase až tolik netýká.

Myslím, že do školy se odjakživa těší jenom prvňáčci, protože jsou k tomu systematickou šestiletou lží připravováni, ale během roku dvou se tak jako tak dostaví dvojstupňové rozčarování - nejprve z osobností, později ze systému.

Moje dvanáctiletá dcera je zrovna na hranici mezi prvním a druhým stupněm.

Už ji sice do školy a ze školy nedoprovázíme, ale poučen klasikem ještě nedávno jsem se snažil, abych toho setřel co nejméně, aby alespoň na ty cesty do školy a zpět jednou ráda vzpomínala.

Pohled na východ slunce z Mostu Legií, posezení v cukrárně po vyučování, příjezd na motorce před zraky celé třídy.

Velmi jsem toužil odlišit se od těch rodičů, které jsem vídal vléci své potomky za ruce jako hadrové panáky ranní Prahou za neustálého nadávání.

Rozhodně však škola alespoň v některých žácích podporuje ducha svobody - právě v odporu k sobě samé

I tady se mi vtíral Kafka. V jednom z dopisů Mileně píše o tom, jak ho do školy vodila jejich kuchařka:

"... když jsme vycházeli z domu, řekla kuchařka, že poví panu učiteli, jak jsem byl doma nezpůsobný."

"... Ale říkával jsem si, že cesta do školy je nesmírně dlouhá, že se během ní ještě může stát spousta věcí ... a také jsem byl ... na velkých pochybách, jestli si kuchařka, která sice byla úctyhodná, ale leč přece pouze domácká osoba, vůbec troufne promluvit s učitelem - světově úctyhodnou osobou ..."

Pravda, přinejmenším vztah učitel-žák se od té doby normalizoval, žádné dítě už se dnes nedomnívá, že by jeho pedagog byl světově úctyhodná osoba.

Ale nevím, jestli právě to je dobře. Nevím opravdu, jestli se v případě současného školství dá hovořit o vzdělávání, o probouzení nějakého zájmu.

Rozhodně však škola alespoň v některých žácích podporuje ducha svobody - právě v odporu k sobě samé.

Ostatně jako všechny instituce, v nichž se musí poslouchat, dodržovat řád, chodit včas, čekat na zazvonění a zdravit nadřízené, to všechno ještě navíc v přezůvkách...