Břetislav Rychlík herec a režisér

Podle otřepaného vtipu o čtyřech největších nepřátelích socialismu - jaru, létu, podzimu a zimě - jich bylo v Polsku hned šest.

Na tiskové konferenci se novináři otevřeně ptali, proč u nás nevychází Milan Kundera, nehraje se v divadlech Václav Havel

Tento psychologický náskok, zmnožen dobrými i špatnými vlastnostmi Poláků, dával komunistům zabrat.

Však se o tom teď s výročím oslav Solidarity napsalo v našem tisku dost, podloženo dobrými i špatnými vlastnostmi některých českých novinářů.

Vytáhnul jsem z krabice pár fotografií z osmdesátých let minulého století, kdy se jezdilo do Polska za povzbuzením a kulturou.

Fotografie ukážu hochům z kulturních Rychlých šípů, se kterými jedu slavit Solidaritu také, zdánlivě zpozdile, ale včas.

Hned na prvé mám hrob kněze Jerzyho Popieluszka, přepadeného, uneseného a umučeného v roce 1984 hrdinnými polskými majory Zemany Grzegorzem Piotrowskim, Waldemarem Chielewskim a Leszkem Pękalęm.

Hrob je přikrytý kamenem ve tvaru kříže. V roce 1987 byl kostel svatého Stanislava Kostky v dělnické čtvrti Varšavy Żoliborz prosáknut atmosférou piety, zarytého vzdoru a otevřeného pohrdání režimem.

Nepředstavitelná atmosféra v přikrčeném tehdejším Československu.

Tady, v bočních lodích kostela, bylo muzeum dokumentující život a umučení mladého kněze, včetně drastických fotografií umučeného těla v rakvi.

Replika služebního žigulíku tajných policistů měla v otevřeném kufru, kde vrazi převáželi spoutaného kněze s roubíkem v ústech, podobu betléma se slámou.

... připomenout si i svůj tehdejší vděk Polákům a stud, se kterým jsem se vracíval tehdy z Polska domů

Na hřbitovních plotech visely plakáty s hesly Solidarity.

Kostel byl hlídán před provokatéry dělnickými hlídkami, mlčenlivými, neústupnými pořezy.

Večer na tiskové konferenci v legendárním klubu Stodola, kde jsme s HaDivadlem hráli, se novináři otevřeně ptali, proč u nás nevychází Milan Kundera, nehraje se v divadlech Václav Havel.

Nedivili jsme se, už jsme byli před tím v Gdaňsku, kde na zdi před Leninovou loděnicí, kde vznikla Solidarita, byl obří verš básníka Milosze, žijícího v emigraci.

Věděli jsme, že další polský emigrant Slawomir Mrozek má pravidelně premiéry svých kritických her v Paříži a současně ve Varšavě.

V polských knihkupectvích se daly koupit texty západních filosofů, ale i našeho Jana Patočky.

V kostelích byly mapy dokumentující ohniska povstání proti komunismu a kasičky pro sbírky na rodiny lidí vězněných komunistickým režimem.

Před obřím křížem z lodních plátů v Gdaňsku jsem ani nedýchal. U sochy dělníka zastřeleného dělnickým režimem při bouřích v roce 1970 jsem se rozplakal.

Na ta všechna místa se chci s Rychlými šípy (Jáchymem Topolem, Viktorem Stoilovem, Jiřím Peňásem) znovu podívat a připomenout si i svůj tehdejší vděk Polákům a stud, se kterým jsem se vracíval tehdy z Polska domů.

Stud a zdravý vztek, který živil naši naději.