Jana Franková herečka

Ti dva posledně jmenovaní stále ještě žijí a přátelsky nás vždy hostí. Silnice nás pak zavedla k ceduli, která zvala k návštěvě rekreačního zařízení jménem Žalov. Nedaleko obce Hodonín, na česko-moravském pomezí, na mýtině uprostřed lesů.

Náš kamarád, který pochází z tohoto kraje vzpomíná, že mnozí táborový bachaři, pozdější komunisté, žili spokojeně své důchody v okolních vesnicích

"Nám se tu bydlí bezvadně, no balzám na duši. Nemusím vůbec k moři, tady mi to stoprocentně nahradí" chválí rekreační areál sluncem osmahlá padesátnice.

Opodál si chlápek v kraťasech umývá auto, jeho manželka balí a chystají se na cestu domů:

"Dneska večer to ještě roztočíme, takovej rozlučkovej večírek. Dovča tu byla přímo rajská, klídek, všechno u nosu, bazén čistej, vůbec se mi nechce vodsud pryč."

Rozhlížím se: ano, je tu opravdu neobvyklé ticho. Rekreační komplex stojí v místech, kde - jak říká klasik Halas- "Vysočina nabírá dech."

Uprostřed Boží přírody, kde "vládne POHODA" - jak se zase píše odsud na pohlednice.

Dřevěné chatky s roztomilými verandičkami, podlouhlé baráky s restauracemi, bazén s azurově modrou vodou, dětské pískoviště, vyasfaltované cestičky, zděné přepychové záchodky.

Na parkovišti prozrazuje roj zaparkovaných aut s bílými stuhami, že se tu právě koná svatební veselka.

V restauraci se začalo juchat, někteří svatebčané vycházejí na terasu, kochají se lesní vůní a zase se vrací do útrob. Za chvíli vylézají šťastní novomanželé a pózují v různých polohách mladému akčnímu fotografovi.

Na prostředí nezáleží, mohou si zde připadat jako v parku na zámku Hluboká. Nevěsta jako komtesa drží vlečku a ženich silák ji třímá v náručí.

Představujeme si, jak si své šťastné fotografie zařadí do alb a budou se na ně za pár let dívat s dětmi.

Dva podlouhlé dřevěné baráky natřené na rudo tu stojí ještě od války. V jednom z nich je umístěna další restaurace s názvem Krmelec.

Vše je tu obloženo dřevem, na stěnách visí sekera a cep, svazečky cibule,makovic a hodiny-kukačky. Imitace pravé české selské jizby, sama starosvětskost a mírumilovnost, přímo holubičí oáza.

Z reproduktorů zní pop píseň: "Léto jak má být, holky, buřty, klid...." a někdo říká: "Areál snů".

Jenže cosi tísní, dere se do úst a očí a škrtí jako upnutý černý havelok. Totiž: právě tady, v tomto areálu a přímo v této dosud zachovalé původní budově byl za války koncentrační tábor moravských Rómů.

V letech 1942 až 1943 jím prošlo 1 396 mužů, žen a dětí. Za hrůzné podmínky, útrpnou práci, ponižování, znásilňování a mučení zde zaplatilo životem 207 lidí, přeživší byli deportováni přímo do vyceněných pecí Osvětimi - Birkenau.

Náš kamarád, který pochází z tohoto kraje vzpomíná, že mnozí táborový bachaři, pozdější komunisté, žili spokojeně své důchody v okolních vesnicích.

Až za plotem tohoto areálu bolesti nacházíme vystrčený balvan s pamětní deskou a v lese opodál rovy přikrývající jámy s naházenými mrtvými.

Do nebe z nich rostou dvě křivé břízy. Trčí tu jako bílé kosti. Až sem doléhá bujarý smích z veselky. Ale může strom vůbec žalovat?