Martin Hála sinolog

Nechci napínat vaší trpělivosti, ale dovolil bych si u tématu ještě chvíli setrvat, konkrétně u jednoho zvláště zajímavého aspektu, totiž mzdové politiky státu.

A aby to nevypadalo na další mrzutý výlev zahořklého kverulanta, předesílám rovnou, že na samý závěr zamyšlení chystám překvapivou, a současně podnětnou, tak říkajíc konstruktivní pointu, která jak doufám posluchačům vynahradí ztracený čas i případný ušlý zisk.

Děkan vzdychl a pravil: „Víte vono když chce dneska někdo učit na vysoký škole, tak by měl být nějak finančně zajištěn z jiných zdrojů."

Kdysi dávno, v době hladových let mého učitelování, zavítal k nám na katedru na diskuzi tehdejší děkan FF UK, proslulý v akademické obci svým přímočarým vyjadřováním.

Řeč se poměrně rychle stočila od abstraktních otázek lidského poznání na velmi konkrétní, a tehdy stejně jako dnes velmi palčivé téma finančního ohodnocení vysokoškolských pedagogů.

Děkan vzdychl a pravil: „Víte vono když chce dneska někdo učit na vysoký škole, tak by měl být nějak finančně zajištěn z jiných zdrojů."

Byl to precizní úsudek. V obecném povědomí stále přetrvává archetyp, či spíše stereotyp nadaného, leč chudého studenta, který si nemůže dovolit setrvat na studiích. Skutečnost však již tuto romantickou představu předstihla mílovými kroky - dnes si často nemohou dovolit na univerzitě přednášet mladí nadaní pedagogové.

V obecném povědomí stále přetrvává archetyp, či spíše stereotyp nadaného, leč chudého studenta, který si nemůže dovolit setrvat na studiích

Nelze přitom říci, že by si naše politická reprezentace nebyla tohoto strukturálního problému vědoma. Co paměť sahá, figurují investice do vědy a vzdělání na předním místě předvolebních slibů, a občas i vládních programů.

Při realizaci těchto ušlechtilých záměrů se však celá věc pravidelně vymyká politikům z rukou a nabírá vlastní směr, takže prostředky nakonec plynou jinam, obvykle do státního aparátu.

V dobré paměti je ještě razantní navýšení platů u policie po nástupu někdejšího ministra vnitra Grosse na premiérský stolec.

Podobnou štědrost vůči policii sice žádné předvolební sliby ani vládní programy nehlásaly, ale politici občanům pohotově vysvětlili, že navýšení je nutné, aby policisté od své důležité a náročné práce neutíkali.

S odstupem času se ukazuje, že oficiálně deklarovaného cíle zjevně dosaženo nebylo. Od policie odcházejí podle zpráv v tisku lidé dál, dokonce více než před Grossovou iniciativou. Vláda prostě nemá v oblasti mzdové politiky šťastnou ruku.

Problém zjevně spočívá v tom, že po deseti letech služby mají policisté nárok na doživotní rentu nějakých šest tisíc čistého, kterou pobírají navíc k případnému platu v civilu. To je pochopitelně pobídka spíše k odchodu, než k setrvání.

Ale právě tato zdánlivá systémová chyba skýtá při tvůrčím přístupu jedinečnou příležitost proměnit dílčí nedostatky vládní mzdové politiky v grandiózní triumf.

Právě tato zdánlivá systémová chyba skýtá při tvůrčím přístupu jedinečnou příležitost proměnit dílčí nedostatky vládní mzdové politiky v grandiózní triumf

Učitelé odcházejí, protože mají málo, policisté proto, že mají moc. Propojením hlavních slabin způsobu ohodnocení obou skupin zaměstnanců by se dal vytvořit kvalitativně nový, vysoce efektivní systém, tak jako se dvojí minus mění v jásavé plus.

Podle statistik odcházejí policisté do civilu se svou rentou v ještě velmi produktivním věku kolem 35 let. To je ve skutečnosti ideální věk pro zahájení intenzivní vědecké a pedagogické práce.

Těch šest tisíc je většinou přesně to, co chybí učitelům ke skromnému, ale důstojnému živobytí. Všechno do sebe zapadá hladce jako lidovci do socialistické vlády.

Vysokoškolští učitelé prostě jen musí před zahájením své odborné kariéry odsloužit deset let u policie, a pak se již mohou až do smrti v klidu věnovat vědě bez dalších existenčních starostí.

Teprve mzdové propojení policie se školstvím konečně zaručí potřebnou úroveň vzdělání i bezpečnosti - to vše prosím bez dodatečných nároků na státní rozpočet.