Leo Pavlát Ředitel pražského Židovského muzea

Tištěná média současnosti na svůj původ nezapomínají a zpravodajství o přestupcích, zločinech, jejich vyšetřování, stíhání a vynesených ortelech věnují převelikou pozornost.

Své čtenáře tak chtě nechtě stále znovu vedou k úvahám o míře viny a trestu, o spravedlnosti zákonů a soudců.

To již soud nezajímá, zkoumá úmysl pachatele, nikoliv nejzazší důsledky jeho činu.

A tu, alespoň mně se to nejednou stává, něco ve mně se příčí ztotožnit se s výrokem soudu, přijmout platnost té pomyslné rovnice mezi vinou a trestem z vůle zákona. Tak jsem si nedávno přečetl:

"Muž, který svou zmlácenou družku nechal ležet na trati, kde ji přejel vlak, u soudu v Hradci Králové nakonec vyvázl s podmínkou."

"Soudci kvalifikovali jeho čin jako ublížení na zdraví a za to ho potrestali ročním trestem vězení s podmíněným odkladem na tři roky. Původně mu hrozilo až dvanáct let vězení."

Pro mě je to zpráva modelová, ilustrace stavu, kdy zákon přestává sloužit právu, přestože právě on má být jeho nástrojem.

Muž, o kterém noviny psaly, byl souzen za to, že svým násilným jednáním ublížil jiné lidské bytosti - a přitom ona neutrpěla škodu na zdraví. Byla usmrcena.

Takové ublížení již nikdy nikdo nenapraví, naznačovat - byť dikcí zákona - že šlo jen o jakési poškození zdraví, je výsměch.

Obhájce onoho verdiktu by mi asi namítl, že muž se nechtěl své družky zbavit. Zmlátil ji, to ano. Ale zabíjet nechtěl.

Soudce věren zákonu nezkoumá, co zlý čin fakticky způsobil, ale zabývá se tím, co jeho pachatel způsobit chtěl.

Že ji zbil tak, že se kvůli svým zranění nemohla ani pohnout? Že ji nechal ležet na kolejích, po kterých jezdí vlaky, a přímo ji tak vydal smrti?

To již soud nezajímá, zkoumá úmysl pachatele, nikoliv nejzazší důsledky jeho činu. Je to běžné uvažování. Vždyť i titulek oné novinové zprávy nezněl "muž zavinil smrt své družky", či "muž nechal přejet svou družku vlakem", ale: "Muž nechal zraněnou ženu ležet na trati."

Obávám se, že právě tento přístup činí z úsilí po spravedlnosti tak často vysmívanou chiméru. Soudce věren zákonu nezkoumá, co zlý čin fakticky způsobil, ale zabývá se tím, co jeho pachatel způsobit chtěl.

Správně by se však podle mého mělo postupovat jinak, od důsledku: Člověk byl usmrcen, ví se kdo za smrtí lidské bytosti stojí - a soud ať posuzuje, nakolik násilník o smrt svého bližního usiloval. Nechtěl zabít ani vraždit, a přesto jeho počínání skončilo smrtí jiného člověka?

Je to pro pachatele polehčující okolnost. Chtěl jiného připravit o život a připravoval se na to? Je to přitěžující okolnost. Východiskem je však v každém případě smrt jiného.

Takto podle zákona važme, s přihlédnutím ke všem spletitým okolnostem toho či onoho neštěstí, ale mějme nejprve na mysli oběť a závažnost její újmy namísto motivu toho, kdo jiného obětí učinil.

Potom se nestane, že smrt člověka nebude stát ani za den vězení pro toho, kdo ji způsobil.

Jsou státy, jejichž trestní zákon takto uvažuje. Velice bych si přál, aby k nim patřila i Česká republika.