Petruška Šustrová novinářka

Legendární dohoda, kterou polská komunistická vláda se Solidaritou v gdaňských loděnicích podepsala na konci srpna 1980, obletěla tehdy celý svět - v té době se události v některé komunistické zemi moc často na první stránky novin nedostávaly.

Přemýšlela jsem tedy o tom, co se tehdy u nás v Československu nestalo, o tom, proč tady v těch letech ani dlouho potom nevzniklo žádné velké lidové hnutí.

A tak se v Polsku na toto téma pořádá už řadu týdnů jedna konference za druhou, všude visí plakáty a billboardy a v posledních srpnových dnech snad ani není možné otevřít noviny nebo pustit televizi, aby člověk nenarazil na výročí Solidarity.

Jenže v Polsku je zároveň těsně před volbami, a tak se ledaskdo snaží si na někdejším celonárodním hnutí přihřát vlastní politickou polívčičku.

Kdyby člověk soudil podle velké konference, která se konala ve Varšavě, mohl by dospět k názoru, že se zakladatelé a hlavní osobnosti legendárního odborového svazu jakýmsi řízením osudu sešly v nedávno založené Demokratické straně.

Samozřejmě tomu tak není, spíš si představitelé této strany slavnou minulost tak trochu přivlastňují a zřejmě počítají s tím, že to udělá dojem na voliče. Tak to ale v politice chodí často, není se čemu divit. Minulost se nemůže bránit.

Protože jsem měla tu čest být také na některé ze zmíněných konferencí pozvaná, musela jsem se nad Solidaritou také zamyslet.

Polští dělníci naopak neměli moc co ztratit, byla tam opravdu veliká chudoba.

Nepřemýšlela jsem ale nad tím, jak to tenkrát se Solidaritou bylo - nebudu přece Polákům vykládat o jejich minulosti, tu znají lépe než já.

Přemýšlela jsem tedy o tom, co se tehdy u nás v Československu nestalo, o tom, proč tady v těch letech ani dlouho potom nevzniklo žádné velké lidové hnutí.

KSČ a vládu na začátku osmdesátých let polská Solidarita notně vyděsila, byly omezeny zahraniční cesty a disidenti dostávali co proto, ale společnost zůstala až na maličké výjimky netečná.

Ten hlavní důvod byl vcelku prostý - Češi a Slováci se podobně jako například Maďaři vcelku neměli proč bouřit. Životní úroveň byla v našich zemích ve srovnání s Polskem podstatně vyšší, vládl gulášový socialismus, a kdo se bouřil, mohl o ledacos přijít.

Polští dělníci naopak neměli moc co ztratit, byla tam opravdu veliká chudoba. Bude to znít možná trochu kacířsky, ale svoboda při celé řadě polských povstání za komunismu prostě původně nebyla požadavkem, který by stál na prvním místě.

Jiná věc je, že jakmile spontánní bouře začaly dostávat organizovanější podobu, jakmile se stávkové výbory začaly mezi sebou domlouvat, okamžitě se shodly, že prvotní ekonomické požadavky musejí jít ruku v ruce s požadavky politickými.

Nesvobodu a útlak samozřejmě cítil rovněž každý, nicméně původně lidi vyhánělo do ulic zvýšení cen.

Komunistické úřady všech tehdejších států sovětského bloku to dobře věděly, a proto bylo jednou z hlavních starostí československých normalizátorů zajistit - v rámci komunistické reality - co možná dostatek zboží.

A proto také zřejmě měly výzvy československých disidentů ke společnosti tak malý ohlas.