Ondřej Štindl analytik BBC

Do světa ho tehdy vypustil Miloš Zeman, který svůj tehdejší návrh prezentoval jako unikátní prostředek - jak dnes říká - deratizace, díky němuž se ČSSD zbaví bezpáteřných kariéristů a po stranickém žebříčku budou stoupat jen lidé schopní a bezúhonní.

Jeho představa spočívá - velmi zjednodušeně řečeno - v tom, že úspěšnost stranických představitelů bude jaksi exaktně změřena a poté se - dejme tomu - nejúspěšnější šéf místní organizace dostane do vedení okresu, nejúspěšnější šéf okresu postaví do čela kraje, a tak dále.

Zeman tehdy tenhle svůj návrh označil za "poslední knížecí radu z Vysočiny", nicméně ji od té doby celkem často opakuje, naposledy, když komentoval svoje nedávné setkání s premiérem Jiřím Paroubkem.

Kariérní řád tehdy [Zeman] popsal jako efektivní zbraň, jíž by se Paroubek mohl ubránit Stanislavu Grossovi, který se ho prý chystá "udusit"

Kariérní řád tehdy popsal jako efektivní zbraň, jíž by se Paroubek mohl ubránit Stanislavu Grossovi, který se ho prý chystá "udusit".

Stranické vedení - dost možná i v rámci usmiřovacích iniciativ - myšlenku jakéhosi kariérního řádu přijalo, nicméně ji po svém modifikovalo.

Šéf poslaneckého klubu ČSSD Michal Kraus tak připravil návrh "bodovacího systému", na jehož základě se mají sestavovat kandidátky.

Ty body by straníkům měly přinést například dosažené vzdělání nebo jazykové znalost, ale také takzvaná stranická věrnost, dosažené funkce nebo veřejná známost, tedy popularita a kladné hodnocení médii.

Pro Zemana tenhle návrh představuje nástroj, s jehož pomocí se v nejvyšších stranických pozicích opevní lidé, jejichž směrem expředseda ČSSD často vysílá množství nepříliš originálních, ale o to hrubších invektiv.

Ne, že by neměl alespoň trochu pravdu. Jak už to ale v české politice bývá, o co přesněji je schopen identifikovat chyby protivníků, o to větší projevuje deficit pokud jde o schopnost sebereflexe.

Jeho představy o kariérním řádu jsou totiž plné jakéhosi pompézního a pomýleného utopismu.

Představy, že život, jehož je politika přece součástí, a kategorie tak prchavé jako je úspěch, je možné nějak exaktně proměřit a nastavit v důsledku toho systém tak, že bude plodit nějaké předem přesně odhadnutelné výsledky.

Jak už to ale v české politice bývá, o co přesněji je [Zeman] schopen identifikovat chyby protivníků, o to větší projevuje deficit pokud jde o schopnost sebereflexe

Že je možné z politiky udělat vědu a trochu z ní tak vyloučit ten nejméně spolehlivý element - tedy člověka a jeho rozhodování, jsou přece často iracionální a někdy motivováni korupcí.

Miloš Zeman se v minulosti vyznával z obdivu k Winstonovi Churchillovi. Kdyby přitom byla předválečná politická kariéra tohoto politika poměřována kritérii dnešní ČSSD - ať už Krausovými nebo Zemanovými - totálně by vyhořel.

Každopádně - debata o kariérním řádu nebo o bodovacím systému, jehož šance na schválení stranickými grémii je jistě větší, je v každém případě dosti akademická.

Nedá se čekat, že by dokument tohoto typu nějak výrazně změnil způsob, jímž v česku rostou sociálně demokratičtí politici.