Tereza Brdečková spisovatelka a filmová kritička

Toho dne v Jindřichově Hradci lilo, nebylo kde zaparkovat a deprimovaní turisté se pošťuchovali ve frontě u památek a v přeplněných hospodách.

Ryby tam podávali pouze mražené, pivo teplé a za okny trčela okluzní fronta.

Na pěší zóně byl antikvariát, kde se pár turistů navzájem otloukalo krosnami a ruksaky.

Zašla jsem se tam podívat po Mannově románu Buddenbrokovi, a nakonec jsem uvnitř strávila dvě hodiny. Měli tam kanape, člověk si mohl sednout a číst.

naprostá většina realistických románů zemřela a žije jen v mysli starších lidí anebo na univerzitách

Buddenbrooky tam měli také. Vyšli v roce 1955 v překladu Pavla Eisnera a redakci Josefa Škvoreckého, v nákladu třicet pět tisíc výtisků.

V tom antikvariátě stáli čtyřicet korun. Zweigovy Hvězdné hodiny lidstva byly za patnáct.

Seděla jsem na kanapi a brala střídavě do ruky Anatola France, Tolstého, Dickense, knihy, na kterých vyrostlo několik generací a o které teď skoro nikdo nestojí. Vzpomínky slavných mužů měly sáhodlouhé předmluvy.

Romány začínaly zvolna, popisem krajiny či rodinných výjevů.

Když jsem našla v Mannově Faustovi nebo v Janě Eyrové dramatickou scénu, kterou jsem si pamatovala, žasla jsem, jak je jazykově vybroušená a zároveň nesnesitelně pomalá. Kdo tohle všechno bude ještě číst?

Zmocnil se mě pocit, že nejenom venku prší a prázdniny jsou vniveč. Všechno bylo vniveč, celý předcházející svět. I ty knihy, s nimiž jsem před lety trávila tisíce hodin.

Kdybych je dala přečíst vlastním dětem, ťukaly by si na čelo anebo by usnuly během prvních deseti stránek. Nerozuměly by ani těm postavám, ani době, z níž se vynořily.

Jejich svět má třeba s dobou průmyslové revoluce či Balzakovými romány asi tolik společného, co já s amazonskými Indiány. Možná ještě méně.

Dobrý román je nástrojem pochopení celé epochy, v níž vznikl, ale z dnešní perspektivy může ten nástroj být naprosto záhadný archeologický nález.

Únosnost románu má svoje zákonitosti a čtenář svá omezení - aspoň pokud čte dobrovolně.

Ještě před dvaceti lety působil román z devatenáctého století přirozeně. Dneska o tom sice nikdo nemluví, ale naprostá většina realistických románů zemřela a žije jen v mysli starších lidí anebo na univerzitách.

Jak psát, aby knihy nezemřely dřív než se vůbec dostanou ke čtenářům? Jak být moderním autorem?

Platí to dokonce i o těch, které byly napsány později. I o těch nejslavnějších a klíčových.

Nikdy v životě jsem například nepotkala člověka, který by od začátku až dokonce skutečně přečetl Joyceova Odyssea.

Jak ale potom psát, aby knihy nezemřely dřív než se vůbec dostanou ke čtenářům? Jak být moderním autorem?

Nebyla jsem si jistá ani sama sebou. Zrovna pršelo, měla jsem čas a melancholickou náladu. Ale že bych se za jiných okolností ponořila třeba do Zolovy Nany, o tom pochybuju.

Na antikvariátu cinkl zvonek a vešel mladík. Chvíli hledal a když nenašel, obrátil se na prodavačku, zda má Stendhalův román Červený a černý.

Podívala se do počítače a řekla že ne. Pak požádala mladíka aby počkal, a zavolala kolegovi do Českých Budějovic:

"Tu knihu tam mají a pošlou nám ji," řekla pak mladíkovi. "Bude tu do pátku a bude stát třicet pět korun. Souhlasíte?"

Mladík omámeně přikývl. "Tedy samozřejmě jestli ji do zítřka neprodají," dodala ještě.

"Proč by ji měli prodat?" zeptala jsem se ze svého kanape.

"To nikdy nevíte," řekla tajuplně prodavačka.

Venku sice pršelo dál, ale moje deprese částečně opadla. Možná se ty knihy zdály mrtvé jen mně.

V každém případě potěší, že si můžete koupit Buddenbrooky za čtyřicet korun, zatímco romány Michala Viewegha nejmíň za dvě stě padesát.

A pak že kultura přijde draho.