Adam Drda analytik BBC

Poválečnými událostmi se nelze zabývat, byla by to revize výsledků druhé světové války, problém náleží historikům, za minulostí jsme narýsovali tlustou čáru atd.

Tento přístup nepůsobí jenom alibisticky, ale je taky krajně nepraktický, protože neudržitelný: včerejší "gesto uznání a politování", které učinila Paroubkova vláda, to velmi dobře ukazuje.

Je to jakýsi půlkrok, něco, co se dost dobře nedá odmítnout, ale nedá se to ani plně akceptovat.

Ti, kteří volili Henleina, nesli často zhruba stejnou vinu, jako ti, kdo po válce dávali hlasy komunistům

Především je na místě otázka, proč vůbec vláda s deklarací vůči odpůrcům nacismu z řad českých Němců vystoupila.

Patrně cítí, že poválečné události, jak se eufemisticky říká rozsáhlé persekuci německého obyvatelstva, semlely spoustu nevinných lidí a že se to nedá hájit.

Patrně rovněž cítí, že "tlustá čára" za minulostí se nedá jednostranně udělat a že nějaké gesto je důležité pro dobré vztahy s Německem a Rakouskem, s nejbližšími partnery v Evropské unii.

Vláda si ke gestu vybrala "aktivní odpůrce nacismu": na první pohled se tím nic neriskuje, kdo by nesouhlasil s oceněním bojovníků proti Hitlerovi.

Jenomže jednak je tu problém komunistů, kteří se bez ohledu na národnost řídili příkazy Sovětského svazu, a jak už jednou kdosi poznamenal při debatě o českých komunistických odbojářích, nezáleží jen na tom, proti čemu člověk bojuje, ale taky za co bojuje.

Po roce 1945 se německým komunistům v Československu většinou velké příkoří nedělo.

Pak je tu pochopitelně spousta českých Němců, kteří komunisty nebyli, za nacismu skončili v lágrech, skutečně se podíleli na odboji a po válce se s nimi nakládalo naprosto nehorázně.

V rámci dosavadní české politiky, vyhýbající se kritickému pohledu na vlastní historii, je ta věc neřešitelná

Řada z nich musela tak jako tak odejít, ti, kteří zůstali, byli de facto občany druhé kategorie.

Pro těch pár lidí, kteří nešli do odsunu a ještě žijí mohla česká vláda už dlouho udělat něco praktického, například jim přidat na důchodech a zpříjemnit jim stáří.

Tak "daleko" ale nešla, a milióny korun na dokumentační činnost jim asi nepomohou.

Co je ovšem důležitější: připomenout, že z českých zemí byla po druhé válce vyhnána celá německá menšina.

Byla vysídlena na základě kolektivní viny, podle Benešových dekretů připravena o veškerý majetek.

Takto nebyli potrestáni po řádných soudních procesech "aktivní nacisté", antisemité či arizátoři, ale paušálně obrovská spousta lidí, kteří se provinili tím, že proti Hitlerovi "aktivně nebojovali" a že včas nerozpoznali, co je zač a čeho je schopen.

Ti, kteří volili Henleina, nesli často zhruba stejnou vinu, jako ti, kdo po válce dávali hlasy komunistům a Gottwaldovi.

Deklarace Paroubkovy vlády vyjadřuje uznání protinacistickým bojovníkům a lítost nad tím, že se s nimi často špatně jednalo.

Dá se té lítosti ale věřit, když současně není vyjádřena k osudu statisíců žen, dětí a starých lidí, terorizovaných, nahnaných do internačních táborů a připravených o domovy proto, že nepřistoupili k "aktivnímu odboji"?

V rámci dosavadní české politiky, vyhýbající se kritickému pohledu na vlastní historii, je ta věc neřešitelná, což si dobře uvědomuje prezident Václav Klaus.

Paroubkovo gesto se v podstatě opírá o Benešovy dekrety, je to jakási omluva těm, na které byly "špatně aplikovány". Ti lidé si projev lítosti a uznání asi většinou zaslouží, ale je to jeden krok, po němž za pět deset, patnáct let dosti pravděpodobně přijde nějaký další.