Jiří Peňás redaktor časopisu Týden

Lze předpokládat, že nad ní přemítal v létě, přičemž není již tak jisté, zda ji také v tomto ročním období psal.

Ale asi ano: dělal nejspíš obojí zároveň, tedy přemítal a rovnou to zapisoval, což je rychlejší a kdo to umí, nemá důvod nechávat to na podzim.

Nedávno jsem v té bílé brožůrce listoval a četl skoro dojatě, jak to všechno dopadlo tak, jak si pan prezident tehdy přál, a přitom úplně jinak.

Nejznámější pasáží asi zůstala havlovská filosofická vize přátelských „hospůdek" v každé ulici, v nichž se rozvíjí občanská sounáležitost, tedy jakýsi ušlechtilý alkoholismus ve službách polis, tedy obce.

Tak zvané události kolem techno festivalu jsem vnímal sice pozorně, ale zároveň již zcela bez vnitřního zaujetí

Od té doby na to občas myslím, když jdu kolem jedné špeluňky v naší ulici, a mé zraky se skoro vždy stočí na neumně vyvedený křídový nápis: „v úterý nahoře bez" a k tomu jakási primitivní kresba ženské hrudi.

Mnohokrát jsem si už říkal, že se v úterý do hospůdky vydám a podívám se na rozvoj občanské společnosti zblízka, ale vzpomenu si na to vždy ve středu, takže to zase odložím na příště.

Tohle léto jsem však přemítal ještě nad jinými věcmi. Samozřejmě, že nad špatným počasím, ale nikoli vyčítavě, nýbrž smířlivě a fatalisticky.

Pršet začalo vždy, když jsem se někam chystal, což mi umožnilo cestu odložit - a nic se nestalo.

Nebylo to ani moc přemítání, ale spíš takové pokojné odevzdání se do vůle nebes, které jsou pořád mocnější než my všichni dohromady.

S oním zásahem jsem samozřejmě nesouhlasil, ale to bylo tak všechno

Přemítal jsem však také nad plynutím času a nad tím, že člověk se v určitém věku prostě ocitne v situaci, jež by mu před dejme tomu desíti lety připadla nemožná a nesmyslná.

Tak zvané události kolem techno festivalu jsem vnímal sice pozorně, ale zároveň již zcela bez vnitřního zaujetí a především jsem se ani na chvíli nebyl schopen byť jen trochu identifikovat s oním postiženým mládím.

S oním zásahem jsem samozřejmě nesouhlasil, ale to bylo tak všechno.

Byl jsem na několika demonstracích na Letné, ale stále jsem se přistihoval, že se především nostalgicky dívám po těch dívkách, i když jsem nechápal, proč si některé propichují nos a obočí kovovými kroužky, když bez nich by vypadaly lépe.

Na bojovně naladěné mladíky jsem hleděl skoro se znechucením, na můj vkus pili moc piva a kouřili jednu cigaretu za druhou.

O výtvory, které měli na hlavě, jsem se mohl naposledy pokusit před dvaceti lety.

Pravděpodobně jsem tam připomínal otce, který přišel hledat svou dceru a ani jsem se nesnažil vypadat jinak.

Cítil jsem, že definitivně a neodvratně jsem se stal „ne-mladým", což jsem si definoval tak, že většina věcí, které jsou sice nové, mi připadá, jako bych je už někdy zažil, jako bych je víceméně znal a měl za sebou, přestože v jiné podobě.

Nebylo to ještě snad stáří, které provází myslím úzkost jiného typu, ale spíš jakýsi stav povznesení, ke kterému patří emoční zdrženlivost spíš než rozhořčení, spíš ironie, než bojovnost.

Nebylo to ještě snad stáří, které provází myslím úzkost jiného typu, ale spíš jakýsi stav povznesení, ke kterému patří emoční zdrženlivost

Život, pokud se neodehrává v kontextu tragédie, je svou povahou víceméně komická záležitost, na kterou je možné hledět spíš s pobaveným pousmáním, než s permanentní vážností.

To se snad nevylučuje s účastí a solidaritou, snad i principiálností, ale chrání člověka před tím, aby propadal sebelítosti nad tím, že čas plyne, a on se stává směšným pozorovatelem dějů, u kterých by možná rád byl, ale on už tam na něj nikdo nečeká.

Sebelítost ze směšnosti je možná tím nejhorším symptomem stárnutí. Proto bez lítosti vítej má směšnosti.

Tak takto jsem přemítal na konci letošního léta, které sice bude astronomicky měsíc pokračovat, ale fakticky skončilo někdy v půlce července.

Přemítání jsem vedl v pondělí večer, zítra tedy bude v naší hospůdce oslava občanské společnosti. Mám jisté nutkání se zapojit.