Petr Fischer analytik BBC

Straničtí vyjednávači na společných setkáních předvádějí ochotu ke shodě, lídři hlavní vládní a opoziční strany ale jedou po vlastní linii hlubokého nesouladu.

Mirek Topolánek nevěří sociálním demokratům, že to s reformou myslí upřímně, premiér Paroubek a předpokládaný volební lídr ČSSD to víceméně potvrzuje, když aktuální nutnost penzijní reformy zpochybňuje v tisku.

Straničtí vyjednávači na společných setkáních předvádějí ochotu ke shodě, lídři hlavní vládní a opoziční strany ale jedou po vlastní linii hlubokého nesouladu

Včerejší jednání se odehrálo v podobném duchu.

Zdeněk Škromach a Vlastimil Tlustý hovořili o mnoha styčných bodech a šanci na úspěch ještě v tomto volebním období, mluvčí ODS Sezemský vzápětí potvrdil dojem předsedy Topolánka, že ČSSD jen mlží a žádnou dohodu nechce.

Pochopitelně kvůli tomu, že Lidový dům nebude dráždit před volbami voliče.

Demografická a ekonomická realita je naštěstí silnější, než politické komunikační a předvolební strategie, a tak je po včerejšku minimálně jasné to, že o prodlužování věku do důchodu by se ČSSD, ODS a lidovci, tedy demokratické strany, které budou i v příštím parlamentu, určitě shodnou.

Shoda panuje i v tom, že každá budoucí reforma bude vycházet se současného průběžného systému.

Určitě by se při troše snahy našla i další základní východiska, z nichž se při vytváření penzijní reformy dá vyjít.

To vše jsou ale spíše přípravné práce k reformě. To hlavní politické rozhodnutí bude spočívat v nastavení konkrétních parametrů.

Na detailech se ale jen těžko mohou shodnout všechny politické strany, protože právě nastavovaní detailů bude velmi citlivá politická práce

V kolika letech se bude odcházet do důchodu, jak velký poměr mezi důchodem a platem bude zachován, jak silný bude státní pilíř solidárního průběžného financování.

Na detailech se ale jen těžko mohou shodnout všechny politické strany, protože právě nastavovaní detailů bude velmi citlivá politická práce, vycházející nejen z ideologie, ale i z míry politické odvahy a rizika, kterou jsou jednotlivé strany ochotny přijmout.

Právě na nedostatku odvahy a ochoty přijmout politické riziko penzijní reformy ztroskotaly všechny dosavadní snahy o změnu systému, který nemůže ustát demografické změny, a to vůbec nemluvíme jen o České republice.

Probíhající mezistranická jednání o důchodové reformě je proto třeba brát jako zajímavou, ale nezávaznou diskusi, která je sice užitečná a pro občany informačně jistě důležitá, ale která podstatným způsobem neovlivní to, co se po volbách bude dít.

Ani plány ODS na zavedení rovného důchodu nelze brát úplně vážně, protože když by se tato strana po tak dlouhém půstu skutečně dostala znovu k moci, těžko by riskovala porážku v dalších volbách.

A očekávat, že právě čeští voliči pochopí nutnost reformy, je dost naivní. Ale aby konec nebyl tak pesimistický.

Jednou za půlstoletí by se možná i v Česku mohl najít politik, který bude dělat to, co je třeba, nikoli to, co je populární.