Petruška Šustrová novinářka

Jenže tuhle mě v noci probudil divný povit znepokojení. Otevřela jsem do tmy oči, a najednou se mi vybavila vzpomínka.

Dvacátého prvního srpna 1968 jsme s jedním kamarádem dopoledne brouzdali Prahou a užasle jsme zírali kolem sebe. Ulicemi projížděly tanky a nákladní auta plná lidí a vlajek, město bylo vzhůru nohama.

Věděli jsme, že nás okupovala vojska Varšavské smlouvy, ale něco jiného je vědět a něco jiného vidět to na vlastní oči

Samozřejmě jsme věděli, že nás okupovala vojska Varšavské smlouvy, ale něco jiného je vědět a něco jiného vidět to na vlastní oči.

Na Starém městě tanky v tu chvíli nejezdily, stály na místě a kolem nich lidé diskutovali se sovětskými vojáky. Vyhlédli jsme si také jednoho vojáka, že s ním promluvíme.

Vybrali jsme si takového menšího, s trochu šikmýma očima, který vypadal dost neškodně. Měl sice na břiše pověšený samopal, ale na okolní dění hleděl netečně a zdálo se, že spíš zvědavě.

Mohl být tak starý jako my, kolem dvaceti. Přistoupili jsme k němu a svou školní ruštinou jsme se ho zeptali, proč přijel do Prahy.

Voják na nás bleskově namířil samopal a vydal jakýsi zvuk, takové neurčité heknutí. Úplně jsme ztuhli.

Voják na nás bleskově namířil samopal a vydal jakýsi zvuk, takové neurčité heknutí

Jak si to dnes vybavuji, asi jsme si nepředstavovali, že na nás vystřelí, ale strašně jsme se lekli. O pohledu do ústí zbraně se toho napsalo už hodně a z téhle nepatrné vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že je to pohled skutečně děsivý.

Voják byl nejspíš ještě vyděšenější než my, my jsme byli přece jen doma, ve známém prostředí, kdežto on se ocitl v cizím městě a patrně ani nevěděl, proč a nač.

Vyjeveně jsme odcouvali a radši jsme si o tom několikavteřinovém zážitku ani nepovídali.

A právě ten pocit, ten pohled na namířenou zbraň se mi vybavil, když jsem se tuhle v noci probudila. A najednou jsem i po sedmatřiceti letech měla znovu sucho v puse, v zádech jsem cítila mrazivou ztuhlost a žaludek se mi zvedal až někam do krku.

Bylo to zvláštní, vždyť přece pocit skutečného ohrožení jsem vlastně neměla ani tenkrát, vlastně spíš zareagovalo moje tělo než moje mysl.

Ta noční příhoda mě přiměla, abych se nad srpnovou okupací v roce 1968 znovu zamyslela. Sama od sebe bych si na ni nevzpomněla už roky, ale dost často o ní slyším mluvit jiné.

Byla to, jak jsem nesčetněkrát slyšela, poslední příležitost, kdy věřili, že by se komunismus přece jen dal nějak zlidštit

Zvlášť v cizině, v postkomunistických zemích a v bývalých sovětských republikách. Vždycky mě přitom znovu překvapí, jak velkou váhu tam lidé mého věku přikládají takzvanému Pražskému jaru.

Byla to, jak jsem nesčetněkrát slyšela, poslední příležitost, kdy věřili, že by se komunismus přece jen dal nějak zlidštit. Že by z něj mohl být systém, kde by se dalo normálně žít.

Dneska už vím, že to byla jen iluze, říká skoro každý, ale tenkrát jsem byl mladší a zdálo se mi, že by to přece jen možná nějak šlo.

Tanky v Praze těm lidem ušetřily léta přemýšlení. A u nás v Česku se každou chvíli dočtu, že celé Pražské jaro byl jen boj dvou komunistických klik o moc. Možná je někdy lepší se na věci podívat z odstupu.