Petr Fischer analytik BBC

Jaruzelski řekl, že on sám necítil možnost, že by tehdejší ruské vůli nepodlehl, a řekl také jasně proč: kdyby to nebyli Češi, byli by to třeba Poláci...

Jaruzelského omluva téměř po 40 letech krásně dokresluje atmosféru doby, v níž se odehrálo jedno z největších traumat českých poválečných dějin, pochopitelně pomineme-li únor roku 1948.

Je to významný náznak slušnosti, uznání, že když má někdo na svědomí takový zásah do dějin sousedního národa, není nikdy pozdě říci: promiňte

Má ale taková omluva vůbec smysl, když ji vyslovuje člověk, který už v době, kdy se v Česku lámala možná naivní humanistická naděje 60. let, dávno věděl, že dává povel k nepravosti, že jedná zle, ničivě a neodpustitelně? Má taková omluva vůbec nějakou hodnotu?

Wojciech Jaruzelski nemá fakticky co ztratit, takové gesto ho nic nestojí a o upřímnosti jeho omluvy může leckdo pochybovat. A přece jsou jeho slova mimořádně důležitá.

Je to významný náznak slušnosti, uznání, že když má někdo na svědomí takový zásah do dějin sousedního národa, není nikdy pozdě říci: promiňte, vím, že to byla chyba a že vás to bolelo, vlastně dodnes bolí.

Jaruzelski přispěl k čištění starých ran a je úplně jedno, že vůdce tehdejší křižácké výpravy za blaho socialistického bloku dnes tuhle kapitolu dějin považuje za vyřízenou. Z perspektivy velkého ruského národa přesahujícího kus Evropy a Asie, není takový zásah ve vzdálené gubernii ničím zvláštním.

Vypadá to možná přehnaně, ale právě takto berou vpád sovětských a dalších spřátelených vojsk do Československa dnešní mladí Rusové. Gesto Wojciecha Jaruzelského je důležité i z tohoto důvodu - kdyby náhodou někdo z nevědomých zaslechl, už bude vědět.

Osmašedesátý zůstává traumatem politickým i osobním, čas od času se vynoří a začne hrozit svými temnými stíny

Při poslechu včerejších Jaruzelského slov mohl leckdo v Česku cítit jakési zadostiučinění, ale mohl se objevit i opačný pocit zklamání. Z toho, že česká společnost nemůže jen tak vystoupit ze svých dějin, jako to mohl udělat de facto vnější pozorovatel Jaruzelski, a vyrovnat se s minulostí stejně jednoduše a rázně.

Osmašedesátý zůstává traumatem politickým i osobním, čas od času se vynoří a začne hrozit svými temnými stíny. Všem, kteří dějiny potřebují buď jako dobrý základ k vytváření mýtů, nebo jako omluvu za to, že kus jejich života ztratilo smysl.

Formální pardon polského generála ale mohl vyvolat i jiné emoce. Třeba pocit studu za to, že čeští kolaboranti k takovému alespoň pragmatickému prozření jako Jaruzelski nikdy nedošli nebo za to, že rok 1968 už české politiky zajímá výhradně jako potvrzení jejich ideologické pozice a nikoli jako živé trauma, k jehož usmiřování by asi měli přispívat víc, než jak se děje.