Jaroslav Jírů publicista

Kde jsou ty doby, kdy jsem třeba Děti ráje či Věznici Parmskou viděl třeba pětkrát a nezevšedněly mi.

Proto jsem nedávno s radostí zjistil, že jsem v televizi viděl něco, co mne zaujalo: Tour de France, největší cyklistický závod světa.

O nás, Češích, se říká, že nízce závidíme úspěch. Že by Francouzi byli stejní?

Vydržím hodiny sledovat ty šlachovité muže, jak šlapou do pedálů a zdolávají strmé kopce Alp a Pyrenejí. Takový Lance Armstrong, který ten závod vyhrál po sedmé, se zarputilým výrazem a tváří ostře řezanou, vítěz nad vlastní rakovinou a největšími kopci Evropy...

A vidíte. Nedávná anketa jednoho pařížského nedělníku ho spolu s automobilovým závodníkem Schumacherem zařadila mezi nejméně oblíbené sportovce ve Francii.

Chudák Armstrong! Je mu třicet čtyři let a věděl, že letos jede naposled. Proto se ze všech sil snažil Francouze, ty cyklistické nadšence, nějak obměkčit.

Politoval Pařížany, že nedostali olympijské hry. Byl vstřícný k novinářům. Odmítl žlutý trikot, když o něj Zabriskie přišel nešťastným pádem. Nic naplat.

Přišel o sympatie, protože sedm let drtil soupeře neúprosně, skvělými časovkami, ničivými nástupy v kopcích a buldočí vytrvalostí na dlouhých rovinkách.

Byl neúprosný, neznal bratra a šel tvrdě za svým cílem. Takové zarputilé, zatvrzelé vítěze nemají Francouzi rádi.

Žurnalista, který chce porozumět francouzské duši, se musí vyznat ve vínu a Tour de France.

O nás, Češích, se říká, že nízce závidíme úspěch. Že by Francouzi byli stejní? Ne tak docela. Už před lety jsem něco podobného prožil.

Už před lety, když jsem jako mladý novinář začal jezdit do Francie, jsem poznal, že žurnalista, který chce porozumět francouzské duši, se musí vyznat ve vínu a Tour de France. Jinak nemůže uspět.

Francouzská cyklistika měla tehdy dva bohy: Jacquese Anquetilla a Raymonda Poulidora. První byl bledý hubený Normanďan, nepřekonatelný v časovce. Po zbytek závodu šetřil opatrně síly, nepouštěl se do úniků a komandoval nosiče vody, pracující pro favorita.

Splňoval francouzské představy o Normanďanech, kteří si pro frank nechají vrtat koleno a na otázky odpovídají vyhýbavě.

Proto ho Francouzi, kteří závodnímu kolu říkají zamilovaně Malá královna, neměli rádi. Přesně řečeno, uznávali ho, ale nemilovali.

Zbožňovali Poulidora, který Tour de France nikdy nevyhrál, vždycky skončil druhý. Říkávali mu něžně Pou-Pou. On totiž uměl vyhrávat etapy "avec panache", pouštěl se do beznadějných úniků, podle hesla, že čím v boji méně naděje, tím krásy více. Posílal vzdušné polibky ženám kolem trati a házel jim květiny.

Panache je česky kokarda. Je to ona nezbytná část d´Artagnanova mušketýrského klobouku, něco jako bílá šerpa, pro kterou šel Cyrano v boji do nepřátelských zákopů. Pro vítězství to není nutně třeba. Ale život by byl bez toho chudší.