Jana Franková herečka

Na "svém" pěstují obilí, pečou dobrý chléb, podle starého receptu vaří skvělé pivo a ani med vlastních včelstev na stole nikdy nechybí.

Jenže výtvarníci Ludmila a Stanislav Bartůškovi nežijí v Irsku, ale v malé obci Úsobí na Vysočině.

Úsobí je staré české slovo, které se dnes již nepoužívá - znamenalo úplné bytostné já celého člověka.

Kolem jejich domovského místa se táhnou sítě alejí a bývalých kočárových cest, klenou návrší se starou tvrzí a sýpkami, a do nebe tam máchají staré stromy. Úsobí je staré české slovo, které se dnes již nepoužívá - znamenalo úplné bytostné já celého člověka.

A jakoby se ta životní naplněnost, obsažená v tomto slově, příznačně promítala i do života manželů Bartůškových.

Ona záhadnost, strašidelnost a divokost úsobské krajiny vstupuje také do jejich výtvarné tvorby a zvláště u Stanislava je tento rozměr silně přítomen.

Jeho grafiky nesou v sobě onu vysočinskou záhadnost, keřovitost, tajemství roklí a hlubokých lesů, vyzařování míst - Božích muk, kamenných křížů, hřbitovních polí, zarostlých zahrad a sadů. Tedy téma - krajina a její mýtičnosti.

V jeho grafikách a kresbách se často honí astrální těla a skřeti, bludičky a netopýří ďáblíci, ožívá zakletý kámen, andělé lehce našlapují, motýl a volavka jsou poslové duchovních světů.

Na jedné grafice na vás blikají malé oči - jsou sovy, nebo šíleného tuláka či bludné duše, která nenalézá pokoje?

Jako kdyby z vysočinské hrbolaté krajiny ona tajemná podivuhodnost za sto let nevymizela.

Není náhodou, že velký malířský průnik do tohoto tématu podnikl na začátku 20.století jiný vysočinský malíř Jaroslav Panuška.

Jako kdyby z vysočinské hrbolaté krajiny ona tajemná podivuhodnost za sto let (i navzdory socializaci a budovatelství posledních let) nevymizela.

Ludmila Bartůšková pracuje v miniaturách s paličkovanou krajkou. Jsou to čisté, jemně "pletené", důkladnou a precizní rukou vytvářené pavoučí sítě, konkrétní i snové.

Vedle ptáčků, květin, trav a osamocených postav se na jejích krajkách objevují předměty všedního dne, ale i mariánský motiv nebo děje v krajině - vítr, soumrak, svítání.

Její krajkové obrazy jsou jakési básně v próze. Vlasová bílá linka nitě přímo čaruje, stáčí se do sebe, ohraničuji i vykresluje vnitřek krajky.

Malé paličkované "události" autorka také kombinuje s podmalbou, která dává obrazu další prostor.