Miroslav Petříček filosof

V té chvíli se totiž neklade jenom otázka "kdo na toto místo?", nýbrž opakovaně se vynořuje zásadní pochybnost "zda vůbec někdo".

Přitom i nejzarytější stoupenec svobodného trhu připouští nezbytnost ministerstva financí a třeba ekologové o své ministerstvo vysloveně bojují.

Není to vždy zcela logické, protože například od ministra financí se obecně nečeká nějaká zvláštní štědrost, jeho úkolem je mnohem spíše peníze nedávat - a přesto je respektován, dokonce tím více, čím podobnější je strýci Skrblíkovi.

Ovšem s kulturou je to nějak jinak: její ministr se má chovat logicky, byť poněkud nekulturně

Ovšem s kulturou je to nějak jinak: její ministr se má chovat logicky, byť poněkud nekulturně: má bouchat ve vládě do stolu, hrozit rezignací a vydírat, jen aby vymohl více peněz, které pak bezodkladně vrací kultuře, když byl předtím se skřípěním zubů odepsal to, co musí vydat na církve.

Kultura, o kterou takto pečuje, peníze potřebuje, ačkoliv na straně druhé, zejména v soukromí, a je-li mezi svými, o penězích nerada slyší, protože nechce být zničena komercializací.

Ale tady podivnost jevu zvaného kultura nekončí, tady teprve začíná. Víme alespoň zhruba, co je trh anebo životní prostředí, ale nejsme schopni říci, co (všechno) vlastně je kultura.

Ani není divu, mluvíme-li běžně o kultuře stolování stejně jako o kulturním dědictví, do něhož patří i chrám svatého Víta. Němci mají jako součást svého kulturního dědictví dokonce i pivní kulturu.

Včerejší umělečtí barbaři, jsou dneska v každém lepším muzeu a v každé učebnici

A ani kultura sama se v sobě nevyzná. Něco v ní je jasné, třeba právě chrám svatého Víta. Něco je spíše sporné, třeba popkultura a televizní zábava, a něco do ní asi vůbec nepatří, třeba popkultura a televizní zábava.

Něco se pokládá za její zhoubu, jako například popkultura a televizní zábava, a něco za hrozbu - různé umělecké experimenty anebo kultura zvaná alternativní.

To všechno se v kultuře míchá, ale nikdy zcela nesmísí; včerejší umělečtí barbaři, jsou dneska v každém lepším muzeu a v každé učebnici.

Kultura, stručně řečeno, není nic jiného než setrvalý spor kultury a kontrakultury, na jehož okrajích bují zdaleka nejrozšířenější pakultura.

Otázka, co z toho má ministr kultury podporovat, je chybně formulována, protože ve chvíli, kdy se o ní rozhoduje, ani kultura nedokáže jedno od druhého a třetího rozpoznat. A tím spíše to nemůže vědět ani ministerstvo.

Tato svízelná situace se dá řešit jen genialitou. A genialita ministra Pavla Dostála spočívala v jeho šále.

Genialita ministra Pavla Dostála spočívala v jeho šále

Pokud bylo totiž ve vládě třeba obhajovat kulturu a vymáhat peníze na její provoz, nebylo třeba složitě definovat, co vlastně kultura je a zda vůbec existuje; stačilo pohlédnout na pana ministra, a hned bylo všem jasné, že kultura je nezpochybnitelný fakt.

Šálu nenosí ani ministr životního prostředí, a asi i proto je ekologie poněkud nejasný resort.

Ministrova šála však kulturu definovala se vším všudy: byla kulturní, kontrakulturní i pakulturní. Peníze se tedy vždycky nějaké našly a kultura si s nimi pokaždé nějak poradila.

Neptejme se tedy, kdo jak vhodná je osoba, jež nahradí ministra Dostála. Hledejme spíše nějakou adekvátní náhradu za jeho šálu.