Adam Drda analytik BBC

Postupně přišel se dvěma návrhy: buď by to mohl být ředitel české sekce mezinárodní výstavy EXPO 2005 v Japonsku Vladimír Darjanin - nebo herec a šéf zlínského festivalu filmů pro děti Vítězslav Jandák.

Obojí vyvolalo pozdvižení. V prvním případě se ukázalo, že manažerské schopnosti pana Darjanina jsou poněkud sporné - podle českého tisku například nakládá s obřím rozpočtem na EXPO neúsporně a "nekonvenčně" jedná s lidmi, které přizval ke spolupráci.

Začalo být zjevné, že Paroubek neprovádí nějaký pečlivý výběr po konzultaci s někým, kdo se vyzná, ale prostě se rozhoduje podle toho, s kým se kdy na své politické pouti setkal (...)

V druhém případě se ukázala jako diskutabilní přinejmenším politická minulost Vítězslava Jandáka: anticharta, podpora komunistického režimu, republikáni, ODS...

Teď zažívá nestranické, ale sociálně demokratickému myšlení zřejmě blízké období.

Rozhdodování o "šéfovi kultury"

Brzy začalo být zjevné, že Jiří Paroubek neprovádí nějaký pečlivý výběr po konzultaci s někým, kdo se vyzná, ale prostě se rozhoduje podle toho, s kým se kdy na své politické pouti setkal a kdo se nějak dotkl kulturního provozu.

Ve středu premiér přijal několik představitelů - řekněme - kulturní a umělecké veřejnosti, třeba herce Jana Krause, divadelníka Zdeňka Svěráka nebo režiséra Břetislava Rychlíka.

Na schůzce, kde se mluvilo m.j. o tom, proč dva zmínění kandidáti ne, a jaký "typ" by měl ministr kultury být, náhodně padlo jméno bývalého ředitele Národního divadla a současného šéfa agentury Dilia Jiřího Srstky. Premiéra to zaujalo a vzápětí Srstkovi telefonoval, sejde se s ním v pondělí.

V pátek k němu dorazila delegace jiných představitelů kulturní a umělecké veřejnosti, kteří pro změnu horovali pro Vítězslava Jandáka, například režisér Juraj Herz nebo ředitelka Divadla Špejbla a Hurvínka Helena Štáchová.

Premiér pak oznámil "překvapivou" informaci, že kulturní obec nemá na budoucího šéfa úřadu jednotný názor (jako by někdy na něco jednotný názor měla).

Scházejí poradci

Mezitím přinesli novináři několik rozhovorů s Františkem Ringo Čechem, o němž se krátce také uvažovalo jako o ministrovi kultury - a objevila se rovněž informace, že „ve hře" bylo i jméno někdejšího poslance za ČSSD Miroslava Kučery, který se proslavil jako autor komunistických lektorských posudků na písňové texty...

Premiér pak oznámil "překvapivou" informaci, že kulturní obec nemá na budoucího šéfa úřadu jednotný názor (jako by někdy na něco jednotný názor měla).

Když se to celé shrne, vypadá vybírání ministra kultury v Česku absurdně.

Jistěže premiérova silná stránka nemusí být v kulturní oblasti, ale snad by měl mít nějaké poradce - v normální politické straně by navíc přece měli působit lidé, kteří se v kultuře a kulturní politice orientují a na něž se předseda vlády může obrátit.

K čemu je přijímání uměleckých delegací ex post? Proč se premiér nejdřív neporadí a neoznamuje veřejnosti jména teprve potom? Takhle to vypadá, že ministr kultury se "zrodí z chaosu" a že bude-li dobrý, stane se to náhodou.

Za normálních okolností by umělci vůbec neměli do vybírání ministra mluvit - jeho post je postem úředníka a politika.

Je to významný člen vlády s hlasovacím právem, který bude mít vliv na desítky věcí, které se "kultury" vůbec netýkají, jeho úřad navíc nebude rozhodovat jen o "živém umění", ale taky o kulturním dědictví, o záležitostech církví, o televizním vysílání.

Jeho úkolem nebude "rozumět umělcům", ale dostat z rozpočtu co nejvíc peněz pro kulturní sféru a ty pak spravedlivě rozdělovat. Nestranně, nikoli těm, kdo ho navrhli nebo podpořili.

Když se to celé shrne, vypadá vybírání ministra kultury v Česku absurdně

Jiří Paroubek opakovaně zdůrazňuje, že rozhodnutí je na něm a že odpovědnost za ně nese výhradně on sám. Má naprostou pravdu.

Jak už řečeno, za normálních okolností by umělci neměli do vybírání ministra kultury mluvit. Ale zároveň - může se jim člověk divit, když pozoruje, co se chystá a jak se to chystá? Škoda jen, že se v tom Kocourkově špatně rozlišuje, komu jde o věc a kdo je jen obyčejný lobbyista...

Dozvuky Czecheku

Česká veřejná diskuse o policejním zákroku proti technoparty CzechTek 2005 tímto týdnem de facto skončila, na první pohled do ztracena.

Jistěže ještě přijdou nějaké mediální, politické a asi i právní dozvuky, ale už to nebude téma č. 1.

S jistotou se dá říct, že zmíněná "bezvýslednost" diskuse o CzechTeku je jen zdánlivá

Byla tedy ta debata vůbec k něčemu praktickému, když rozložení názorů zůstalo v zásadě stejné, jako na jejím počátku, nikdo nikoho nepřesvědčil a vlastně ani nikdo zatím nebyl potrestán (nepočítáme-li opatření, jako je nucená dovolená čtyř policistů, kteří ztloukli jednoho, nota bene ležícího člověka)?

S jistotou se dá říct, že zmíněná "bezvýslednost" diskuse o CzechTeku je jen zdánlivá. Nejde totiž jen o to, kolik policistů bude dnes či zítra postaveno mimo službu nebo pokutováno, jestli pár měsíců před volbami odstoupí ministr vnitra nebo zda premiérovi klesne popularita.

Důležitější je, jaký bude mít celá věc vliv na příští policejní práci, na přístup politiků k policii a k nezávislým aktivitám, na vztah policie k veřejnosti atd.

Dva způsoby "poznamenání"

Teoreticky vzato, policii může dění kolem CzechTeku poznamenat dvojím způsobem. Buď je tu možnost spíš pozitivní reakce, totiž že její vedení začne usilovněji přemýšlet nad tím, co policista smí a musí, že se sbor promění v instituci, která si bude mnohem víc než teď uvědomovat "sílu každé rány".

Jinými slovy, diskuse by mohla vést k větší profesionalitě, k poznání, že si v zásahové jednotce nelze dovolit cokoli a že existuje poměrně silná a účinná veřejná kontrola.

Že rozhodující je, řídit se zákonem a etickým kodexem - a nikoli vytušeným přáním politiků, kteří jsou zrovna u moci. Že když hájím právo jednoho člověka (třeba majitele pozemku, který si nepřeje, aby se mu po něm rozlézali cizí lidé), ještě to neznamená, že můžu svévolně ignorovat právo druhého.

Druhý způsob "poznamenání" může být pochopitelně negativní: až půjde opravdu do tuhého a bude potřeba zasáhnout ne proti technařům, ale proti někomu skutečně nebezpečnému, bude policie paralyzovaná strachem z veřejného mínění, stejně jako její politické vedení.

Mohla by se z ní stát - v extrémním případě - populistická policie. Takovou nepříjemnou alternativu naznačoval premiér Jiří Paroubek, když vytkl ministrovi vnitra, že si dopředu nezjistil, jestli má tvrdý zásah podporu většiny politických stran a nezařídil se podle toho.

Zvlášť v nynějším "zlatém věku teorismu" by taková cesta vedla nejen pryč od principů právního státu, ale rovnou do pekel.

Není to ale pravděpodobný vývoj: v jiných státech, třeba v Německu, se policie taky postupně učila zacházet s demonstranty a s velkými akcemi, přičemž to rozhodně nedospělo k anarchii, naopak k jasné definici cíle, jímž bylo obnovení, respektive udržení "vlády zákona" - s tím, že "udržovat" se dá i jinak než pendrekem, respektive že pendrek, vodní dělo a pistole jsou nástroje krajní možnosti a těmi by taky měli zůstat.

Factum Invenio nezveřejnila prognózu. Proč?

A pokud jde o politiku - kromě toho, že od příštího roku už snad budou lidé v odpovídajících funkcích schopni vypracovat jasný postup státu vůči akcím typu CzechTek (a nemusí jít nutně o změny zákonů), vzešla z diskuse jedna celkem dobrá zpráva: česká veřejnost není až tak úplně nakloněna vládě "tvrdé ruky", nemyslí si, že svět se dá měnit kladivem, zůstal v ní po pádu komunismu jakýsi odpor vůči politické jednoduchosti.

Už byly v Česku desítky případů, kdy společností zmítaly "krátkodobé emoční vlivy" - mimo jiné vždycky půl roku před volbami - a průzkumy mínění se netutlaly

Jiří Paroubek měl evidentně představu, že bude-li popisovat v novinách "technaře" podobně jako organizované teroristy, většina národa to odkýve.

Naštěstí neodkývala, z čehož se dá - možná s přehnaným optimismem - vyvozovat, že extremisté, kteří na rázné zametení s nejrůznějšími "nepřáteli národa" sázejí, tu nemají o moc větší šanci než v jiných západních státech.

A ještě jedna drobná závěrečná poznámka k CzechTeku. Agentura Factum Invenio se rozhodla, že nezveřejní výsledky pravidelného průzkumu stranických preferencí, který prováděla ve dnech kolem technoparty.

Její ředitel Jan Harzmann to vysvětluje následovně: "nemůžeme vyloučit, že se projevily krátkodobé emoční vlivy ve společnosti." Vypadá to velmi seriózně, ale ta argumentace kulhá.

Už byly v Česku desítky případů, kdy společností zmítaly "krátkodobé emoční vlivy" - mimo jiné vždycky půl roku před volbami - a průzkumy mínění se netutlaly.

O čem jiném by přece měly vypovídat, než o momentálním rozložení sil a momentální společenské náladě? Copak věci, jako policejní zásah, nepatří do politiky a není důležité poznat, jak je společnost vnímá?