Jaroslav Jírů publicista

Soudci propouštějí z vyšetřovací vazby těžké zločince a vynášejí nepochopitelné rozsudky nad lidmi, kteří ošidili stát o miliony.

Kauzy se neúnosně protahují a Česká republika je za to kárána. A přitom si soudci neustále stěžují na to, že jim někdo chce brát třinácté platy a nelíbí se jim únavná administrativa.

Rozdíl mezi mnou a těmi, které posílám do vězení, je pouze v tom, že já mám klíč od své cely Odilon de Oliveira, soudce

Mám někdy pocit, že je práce tak trochu obtěžuje.

Občas mne napadá, zda bych českým soudcům nemohl předestřít nějaký zahraniční vzor, aby se nad sebou zamysleli a pokusili se trochu zlepšit svou pověst.

Něco se mi v tomto ohledu podařilo.

V brazilské provincii Mato Groso du Sui žije na hranicích s Paraguayí ve městě Ponta Pora soudce Odilon de Oliveira. Je to tam jakýsi brazilský divoký západ a drogy se prodávají ve velkém.

Odilon de Oliveira, jemuž je 56 let, soudí od rána do večera. Poslal sto čtrnáct narkotrafikantů za mříže úhrnem na devět set devatenáct let a šest měsíců.

Zabavil jim dvanáct velkostatků o rozloze téměř třináct tisíc hektarů, tři rozlehlá panství, z nichž jedno má cenu přibližně milión eur, tři domy, tři letadla, stejný počet přepychových apartmánů a bezpočet luxusních aut.

Rozzuření narkotrafikanti poslali z věznic příslušné instrukce svým kumpánům a vypsali na jeho hlavu odměnu tři sta tisíc dolarů.

A tak soudci Odilonovi de Oliveirovi nezbylo než se podle toho zařídit.

Rodinu poslal daleko do Campo Grande. Sám se nejprve přestěhoval do kasáren, později do střeženého hotelu a nakonec našel útočiště v budově krajského soudu, kde ho dnem a nocí střeží sedm po zuby ozbrojených mužů.

Oliveira odmítá slyšet ty dobře míněné rady. Nad vybavením své kanceláře mává rukou a o třináctý plat se nepře

Žije ve své kanceláři s okny z neprůstřelného skla.

Ve skříni na spisy má složený gauč, lůžkoviny a osobní potřeby.

Na procházky po městě vyjíždí v tanku.

Jídlo mu nosí z restaurace, pokaždé z jiné, aby nemohl být otráven. O svém osudu Odilon de Oliveira říká: "Rozdíl mezi mnou a těmi, které posílám do vězení, je pouze v tom, že já mám klíč od své cely."

Rodina a příbuzní na něj naléhají. Máš několik let do důchodu, pokud se ho dožiješ, je ti toho zapotřebí? Nech to těm mladším, už sis toho užil přece dost.

Nedá si říci. Oliveira odmítá slyšet ty dobře míněné rady. Nad vybavením své kanceláře mává rukou a o třináctý plat se nepře.

Když jde k holiči, vezme si neprůstřelnou vestu a dva bodyguardy. Na setkání s rodinou jede jednou za čtrnáct dní do dalekého Campo Grande v obrněném autě vždy jinou cestou.

Novinářům řekl: "Ti velcí narkotrafikanti působí největší zlo ve společnosti. Nevezmu je na milost jen proto, abych mohl klidně spát."

Sním o tom, že snad jednou budeme mít také v justici a policii desítky takových Oliveirů.

Pak se možná dočkáme toho, že nám Krejčířové nebudou utíkat zadním vchodem ze svých luxusních vil.