Leo Pavlát ředitel Pražského židovského muzea

Vysloužilý oficír, již bez uniformy, ale i v civilu naditý v dobře známé erární zelenkavé košili, začínal svá každoroční vystoupení pokaždé stejně: rozborem mezinárodní situace.

Ještě před pár lety byla u nás civilní obrana dobrá leda tak ke švejkování, dnes se již není čemu pošklebovat

Ta byla, co pamatuji, neměně špatná i dobrá. Špatná proto, že imperialisté se rozhodli zardousit svobodu v zemích socialismu. Dobrá proto, že - jak referent doložil - země socialismu jsou natolik silné, že si svou svobodu vzít nedají.

Poté následoval výčet zbraní jaderných, chemických a biologických, s nimiž při konfliktu dobrých se zlými musíme počítat, obligátně se probíralo, jak se zachovat při výbuchu atomové pumy.

V Čechách všudypřítomný Švejkův duch nabízel šeptem i odpověď: Pořádně se dívat, protože nic víc už v životě nespatříme.

Já sám jsem v oné době pracoval v nakladatelství pro děti Albatros a kouzlem nechtěného se dějištěm takových seancí stávalo divadlo v suterénu budovy na Národní třídě, kde se jinak hrály pohádky.

V oné době bych považoval za pohádku, kdyby mi někdo řekl, že se komunismu zbavíme ještě za mého života. Ne že bych si to nepředstavoval.

A tu by mi jako pohádka znělo, že násilná smrt stovek a tisíců nevinných lidí z čísi nenávisti bude v našem světě naplno hrozit až po pádu železné opony.

Ještě před pár lety byla u nás civilní obrana dobrá leda tak ke švejkování, dnes - po zkušenostech z Izraele, New Yorku, Washingtonu, Madridu a naposledy opakovaně z Londýna - se již není čemu pošklebovat.

O obraně před terorismem se vážně mluví i v našich krajích, ale co tenhle slogan vyžaduje od veřejnosti, se už nedozvíme.

Co hůř, jak si počínat, nevědí ani všichni profesionálové.

Odpovědností v případě terorismu rozumím i přípravu veřejnosti.

Mohli jsme se tak dočíst, že z daní placení strážci pořádku si jen v mizivém počtu všimli tašek představujících podezřelé předměty, cvičně pohozených na několika místech v centru Prahy.

V jednom případě, si policista dokonce sedl nad potencionální nálož spočívající pod lavičkou a v klidu odpočíval.

Slyšel jsem o hojně navštěvované kulturní instituci, jejíž ostraha sice o nastrčenou tašku zájem projevila, ale jiný, než by bylo možno očekávat při zacházení s potencionální výbušninou: Mládenci v uniformě se pokusili tašku ukrást.

Chápu, že nikdo nechce šířit plané obavy a stresovat veřejnost: Co opuštěná taška, to bomba.

Jenže právě tak jako se už léta samozřejmě a co nejvíce nahlas mluví o tom, jak končívá riskování na silnicích, tak už nelze ignorovat, že případné nebezpečí nečíhá pouze za volantem.

Hrozbu přitom nelze ztotožnit jen s odloženým batohem a nejspíš si dříve či později vyžádá změny v našich každodenních zvyklostech.

Nyní se hovoří o tom, že by se mělo uspořádat cvičení simulující teroristický útok v pražském metru. I to by bylo dobré - zabývat se následky.

Důležitější je však takovému útoku předejít - a to není jen práce pro zpravodajské služby a policii.

Když Moravu v létě roku 1997 postihly rozsáhlé záplavy, diskutovalo se i o devastaci, kterou by velká voda mohla způsobit Praze. Povodeň sem přišla za pět let.

Minulý měsíc se k té pohromě vrátil odborný posudek. Konstatuje, že "odpovědní lidé neměli dostatek věrohodných informací, aby mohli postupovat ideálním způsobem", přičemž "za to mohla všeobecná nepřipravenost a zanedbaný nácvik".

Odpovědností v případě terorismu rozumím i přípravu veřejnosti.