Marek Šálek redaktor časopisu Týden

V létě dokonce mnozí z nás odstavují automobily na kraji louky, pole či lesa a vyrážejí do krajiny takříkajíc naostro.

Budu si muset zvyknout, že se blíží doba, kdy budu mít v Česku na vybranou jen mezi asfaltovými parkovišti a téměř neprostupnou houštinou

Ti, kdo tak nečiní poprvé, mohou srovnávat. Zůstává česká krajina pořád stejná, nebo se nějak dramaticky mění?

V minulém století zmizely následkem pozemkových reforem, komunistické kolektivizace a prostého barbarství z venkova čtyři tisíce kilometrů stromořadí, téměř padesát tisíc kilometrů mezí, 158 tisíc kilometrů polních cest.

Na tom se v posledních letech bohužel příliš nezměnilo, ojedinělým pokusům o nové aleje a pěšiny čest a sláva.

Tu a tam se objeví nový soukromý rybníček, přibývá venku se pasoucího dobytka, poněkud ubylo černých skládek. Mnohem častější jsou ale změny k horšímu.

Z měst i vesnic vyhřezávají do krajiny nová skladiště a velkoprodejny, výrobní podniky, kolonie rodinných domků. Zanedbaných a zarůstajících ploch neubývá, mnohde spíš naopak. Není divu, že tolik půdy leží ladem.

Zemědělstvím se dnes zabývá sotva pět procent práceschopných Čechů, čili průměrně každý desátý vesničan.

Úroda z rodné hroudy není nijak horkým zbožím, zeleninu a ovoce je levnější dovážet. Nadbytečné obilí se dokonce začíná na zkoušku spalovat v tuzemských elektrárnách.

Z případného pesimismu nás naštěstí vyvádějí čeští přírodovědci. "Jde jen o nezvyk," nechali se nedávno v časopise Vesmír slyšet například biologové Jiří Sádlo a Petr Pokorný.

Krajina se podle nich nezhoršuje, ale jen mění způsobem, na který nejsme připraveni.

"Divoký les znovu čenichá za svodidly dálnic, dobývá úhory, podmaňuje si sady a prosakuje sterými cestami do města," vítají Sádlo a Pokorný nový trend, který sentimentálnímu amatérovi může připomínat zkázu.

Zeměkoule prošla už pěti epochami masového vymírání druhů. Dnešní devastace, způsobená člověkem, prý není nijak mimořádná. Vida, jak se vyrovnat a "postagrárním obratem krajinného vývoje", řečeno jazykem nastupující generace biologů.

Ti nabízejí i další důvody k oslavám. Mizí ptáci vázaní na člověka-hospodáře jako jsou vrabci, chocholouškové, vlaštovky. Místo nich ale přibývají sojky a straky, radují se přírodovědci.

Až příště vyrazím přes hory a doly, zkusím si nasadit jejich brýle. Případné znepokojení nad proměnou známých míst ve shluky novostaveb a nastupující džungli se vynasnažím zahánět citáty odborníků, které si opíšu a strčím do chlebníku.

Upínat se budu obzvlášť k těmto větám: "Nastává doba bezprizorní krajiny, návrat ztracené divočiny. Je dobré tomuto vývoji porozumět, hledat v něm něco pěkného."

Ano, říkám si, příroda je mocná, není třeba se o ni strachovat. Jenom si budu muset zvyknout, že se blíží doba, kdy budu mít v Česku na vybranou jen mezi asfaltovými parkovišti a téměř neprostupnou houštinou.

Cestovní kanceláře, které nabízely dobrodružství na Borneu či v Amazonii, však zřejmě přijdou o kšeft: stejný zájem nyní bude o pochody džunglí někde u Horažďovic.