Petruška Šustrová novinářka

Vždycky když do muzea vstupuji, úplně mi vezme dech několikametrová dlouhá tapisérie na stěně.

Je to dlouhatánský úzký pruh, na kterém jsou v různých jazycích vytkána slova: Svobodo, jak tě milujeme, ve vítězství i ve smrti! Když si to tak v těch různých jazycích čtu, mám v krku knedlík a těžko přemáhám dojetí.

Muzeum je instalováno v budově bývalého vězení, a je zcela jasné, čí slova tam hned za vchodem stojí: je to povzdech - anebo zvolání - vězňů komunistických věznic a táborů.

A tak přemýšlím, co ta slova asi říkají dětem a teenagerům, kterých i v červenci bez ohledu na prázdniny chodí do sighetského muzea celé výpravy.

Možná jsem patřila k té většině dětí, pro kterou je minulost dávný, uzavřený svět, který se nemůže vrátit a s tím dnešním nemá nic společného

Vzpomínám přitom na vlastní dětství a pokouším se srovnávat. Ve škole jsme občas mívali besedy s příslušníky protinacistického odboje. Chodili na ně lidé, kteří mi připadali naprosto nezajímaví.

Buď jsem byla příliš nechápavá, nebo byli hosté špatně vybraní, anebo jsem možná patřila k té většině dětí, pro kterou je minulost dávný, uzavřený svět, který se nemůže vrátit a s tím dnešním nemá nic společného.

To, co se odehrálo pár let před jejich narozením, je pro ně vzdálené jako středověk.

V sighetském muzeu se mi to zdá být jiné. Výprava náctiletých vstupuje do chladné budovy bývalého vězení s halasem a smíchem, a jak se procházejí muzeem, postupně jim tuhnou rysy.

Přitom tam nejsou drastické výjevy násilí - ty by ostatně asi dnešní mladé lidi moc nešokovaly, násilí přece důvěrně znají z různých akčních filmů a počítačových her.

Působí na ně zřejmě něco úplně jiného: v jednotlivých celách jsou ukázány různé aspekty toho, čím komunističtí vládci sužovali ty, kdo je nechtěli poslouchat, nebo ty, kteří se prostě do jejich nového světa nehodili.

Jak je tedy možné, že se v zemích, které těmi hrůzami prošly, najde tolik lidí, kteří jsou pořád komunisty ochotni volit?

Ženy ve vězení, děti na cestě do vyhnanství, statistiky a životopisy popravených a vězněných, mapy, na nichž je předvedeno, kde se skrývali protikomunističtí partyzáni i jejich portréty a informace o jejich smutném konci.

Připadá mi, že když ta mládež z muzea odchází, ví toho o nedávné minulosti své země o něco víc. Vycházejí tiší jako pěny a nějakou dobu trvá, než začnou v horkém červencovém slunci zase hlučet a smát se.

Možná se mi to ale jen zdá. Možná my, lidé, vůbec poučitelní nejsme, anebo ze svého poučení nedovedeme vyvodit žádné důsledky. Dnes už přece o hrůzách komunismu neví jen ten, kdo o nich nechce nic slyšet.

Jak je tedy možné, že se v zemích, které těmi hrůzami prošly, najde tolik lidí, kteří jsou pořád komunisty ochotni volit?

Myslí si snad, že teď, když už všechno dávno vyšlo najevo, je strana s tou hrůznou ideologií neškodná?

A že kdyby se znovu dostala k moci, ponechá občanům onu svobodu, kterou vzývá nápis u vstupu do sighetského muzea?

Copak si opravdu myslí, že lze za cenu nějakých těch obětí, na kterých jim nezáleží, nastolit na zemi nějaký ráj?