Jiří Peňás redaktor časopisu Týden

Ještě týden poté, co se mi to stalo, se budím zpocený hrůzou ze snu, v němž mne honí rozezlené učitelky a volají hanba, fraška, vraťte vstupné!

Město, kde se ono neblahé představení, jehož jsem byl aktérem, odehrálo, je milé, pohostinné a slyne různými kulturními pamětihodnostmi. Každý rok se v něm koná festival pojmenovaný po rodákovi, autorovi lyrických básní a próz oslavujících mládí a stříbrný vítr.

Ještě týden poté, co se mi to stalo, se budím zpocený hrůzou ze snu, v němž mne honí rozezlené učitelky a volají hanba

Snad proto se tam sjíždí tolik zasloužilých pedagožek, které sledují soutěže v recitaci, besedují o výuce literatury, vyměňují si zkušenosti - a večer se těší na kulturní pořady.

Vrcholem mělo být právě setkání se spisovateli. Pořadatelé zvolili pro akci vtipný název: "Samurajové pera".

To jsem zjistil až na místě, kdy už bylo pozdě něco namítat. Zažertoval jsem jaksi v tom smyslu, že snad nedojde k harakiri, ale to jsem se mýlil.

Toho dne od rána pršelo, což mělo svůj neblahý vliv. Surrealistický básník, kterému zde budu říkat třeba Kominíček, přejel do městečka dopoledne. Říkal, že se chtěl podívat po pamětihodnostech, ale vinou deště mu nezbylo, než prosedět celý den v jednom podniku, kde pil jednu dvanáctku za druhou.

Když jsem ho šel do podniku vyzvednout, měl jich již sedm, a než jsem odešli, přibyly další tři. To už byl znepřátelený s celou hospodou.

Dokonce i otrlých štamgastů se dotklo, že básník neustále vykřikoval zvláštní sprostá slova a snažil se přemluvit číšnici k jistým praktikám.

Sál místní sokolovny byl zcela zaplněn, převažovaly důstojné dámy

Podařilo se mi ho dostat z podniku jen lstí. Namluvil jsem mu, že ve školní jídelně, kde se účastníci festivalu stravovali, je k večeři řízek, ale už docházejí. Byla to lest: podávala se kolínka.

Sál místní sokolovny byl zcela zaplněn, převažovaly důstojné dámy. Trochu křečovitě jsem se zdravil s ostatními samuraji, účastníky besedy.

S písničkářem Babočkou, mladým prozaikem Měšťanem a zavalitým vousatým romanopiscem Jahudou, který mě varoval, že když začne mluvit, za chvíli neví, co chtěl říct. To se potvrdilo.

Na poslední chvíli mi byl pořadateli dodán mě naprosto neznámý prý prozaik, jehož jméno jsem nikdy neslyšel a vzápětí jsem ho zapomněl.

S pocitem poněkud stísněným jsem si sedal ke stolu na podiu. Kominíček se dostavil na poslední chvíli, s těstovinu na kníru. Cestou si objednal další pivo.

Setkání jsem nezačal právě v nejlepší formě. Chvíli jsem se pokoušel o jakousi úvahu na téma spisovatel a doba, ale pak se slova ujal surrealista Kominiček. Prohlásil, že si vůbec neváží Měšťana a začal číst dopis, kterým chtěl dokázat, že je Měšťan hňup.

Snažil jsem se ho přerušit, leč marně. Měšťan se na mě vyčítavě díval. Písničkář Babočka hrdě mlčel. Prozaik Jahuda pak začal mluvit o tom, že když byl malý, chtěl být rybářem. Bylo mu však líto ryb, tak o tom napsal báseň.

Písničkář Babočka se snažil odsunout židli od svých kolegů, samurajů, a dát tak najevo, že s tím, co se tu odehrává, nemá nic společného

Mně neznámý prozaik spustil o tom, že viděl v televizi film, který se mu moc líbil. Jahuda se vrátil k tezi, že jen ten, kdo v dětství trpěl, může dobře psát. Anonym se pokoušel dovyprávět film.

Písničkář Babočka se snažil odsunout židli od svých kolegů, samurajů, a dát tak najevo, že s tím, co se tu odehrává, nemá nic společného. Kominíček chvíli vypadal, jako že usne, ale pak začal vyprávět historku o Arnoštovi Lustigovi, který nosí na každé ruce jedny hodinky.

Já jsem občas s omluvným výrazem pohlédl do publika, odkud se stále častěji ozývalo nepřátelské syčení. Snažil jsem situaci zachránit dotazem, ale nepadlo mne nic jiného, že se zeptat, jakým dopravním prostředkem samurajové do městečka přijeli.

Syčení se proměnilo ve výsměch. "To, co tu předvádíte je fraška, styďte se!" zvolala jedna důstojná dáma.

Surrealista Kominíček si to nenechal líbit, ukázal na ni prstem a zvolal: "Kdo jste, já si vás nechám zjistit! Vy jste jistě ředitelka místní pekárny."

Dáma, jistě profesorka překvapením otevřela ústa, takhle si svědomí národa nepředstavovala. Hanba, začalo se ozývat z více stran.

Byl nejvyšší čas besedu se spisovateli ukončit. Ještě teď křičím ze snu.