Jana Franková Herečka

Devadesátiletý Josef Rýdl pravidelně vysekává prohnutou mez nad roklinou. Je "včerejší", stojí mu zato se vydrápávat do málo přístupné stráňky, neboť tu nechce nechat ležet ladem píď šťavnaté traviny.

Kosou pokládá trávu a byliny na záda, jakoby jim podtrhával nohy a kolem popochází jiný stařec, pan Hronek. Táhne mu na devětaosmdesát, ale ženy na zájezdech důchodců obletuje jako Oldřich Nový.

Láká je pak ke společnému životu různými lákadly, domácí medovinou, barevnou televizí, plným mrazákem a ústředním topením. Teď tu obchází v černých slunečních brýlích.

No skoro hned, vrátil sem se do seknice a hledám těch 3 500 od státu, že si je jako uložím a oni nikde

V jednom skle má příčnou prasklinu, ve druhém vypadlou polovinu. Představuji si, jak tímto magickým filtrem asi vidí svět, kam se na toto venkovské kukátko hrabe všechna surrealistická imaginace světa.

Přicházím ke dvojici utopené v trávě a Josef Rýdl volá: "Jen si vyslechni, co se mu stalo, dyk von je slíva! Tele! To už néni jen v Praze."

"No tak pane Hronek, co se dělo?" ptám se.

"Já nemůžu, přišel jsem o všechno, povězte jí to sám...."

Pan Rýdl se opře o kosiště a popisuje, jak z kraje týdne vjelo Hronkovi z ničeho nic až na dvůr mezi slepice bílé auto. Hronek překvapeně vyšel ze dveří a proti němu čtveřice snědých žen a mužů.

"Na ženský má holt slabost a rozesmátě je začal vítat," komentuje Rýdl.

Jedna z žen mu lámanou češtinou vysvětluje, že když přežil válku a ještě tu na světě pobývá, že parlament mu za jeho výdrž, za to, že nezapomněl dýchat, posílá 3 500 Kč.

Poctěný Hronek zve snědou parlamentní delegaci dál a nalévá štamprlata. S dvojitým údivem - že pije i řidič a že se mu delegace v mžiku rozešla po domě.

Po chvíli vytahují pětitisícovku a chtějí nazpátek. Hronek jde tedy do almary, kde má pod košilemi úspory.

Tak chlape, teď mi za to pudeš vykopat hrob u nás na zahradě, protože kvůli tobě nemám na rakev

Ženy se pak dojatému pánu domu zaklesnou do ramen, obdivují jeho vitalitu a prosí, aby jim šel ukázat stodoly a chlívek. "To už mi bylo divný, ještě žádná ženská se do hospodaření tak nehrnula..." přeruší vyprávění Hronek.

"A dyk si tele, ty dva chlapy necháš v seknici, vybrali mu z pod košil celejch padesát tisíc, se slibem, že zas přijedou mu zamávali a všichni odjeli."

A kdy jste to zjistil, ptám se. "No skoro hned, vrátil sem se do seknice a hledám těch 3 500 od státu, že si je jako uložím a oni nikde."

"A všechno vostatní taky fuč, šetřil jsem na zájezdy, na Kmochův Kolín, na kolínskou vodu, to víte, abych nedělal nikde vostudu a teď mě tohle potkalo."

Panu Rýdlovi připomínám, jak ho před lety také obrali. Jenže on nešetřil na zájezdy, ale na pohřeb.

"No tak aspoň nemůžete ještě umřít" konejšili jsme ho tenkrát s mužem.

"A víš, že sem toho zlodějskýho prevíta potkal nedávno ve městě? Začal sem volat - lidičky, podivejte, to je von, vokradač."

"Tak chlape, teď mi za to pudeš vykopat hrob u nás na zahradě, protože kvůli tobě nemám na rakev. Chlap tam nechal tašku a pelášil pryč."

"Hele, konec řečí, musim to dosíct, aby měla ušatá chasa co žrát..." a máchnul devadesátiletý Josef Rýdl skobou kosy do lupenů kontryhelu a šťovíku.