Jiří Dědeček Básník a písničkář

Řekl jsem obdivně, že se mi to zdá na hlavní město Burgundska skutečně velmi málo. A on pravil, že dokonce i toto číslo se bude snižovat, protože už má pro mnohé z nich připraven program znovuzačlenění do společnosti.

Dál už jsem se neptal, a tak nevím, jak ten program dopadl, ale upřímně řečeno dost o jeho úspěchu pochybuji.

S některými dijonskými žebráky jsem totiž osobně rozmlouval a dozvěděl jsem se, že nejčastějším důvodem jejich vyčlenění ze "slušné" společnosti byly složenky.

Složenky, které se nenápadně hromadily někde na stolku v předsíni. A přestože člověk tu a tam z hromádky ubral a zaplatil, ona pořád rostla a rostla...

Myslím, že i v ČR žije mnoho lidí, kteří se potýkají se zoufalým nadbytkem složenek a nedostatkem peněz

Myslím, že i v ČR žije mnoho lidí, kteří se potýkají se zoufalým nadbytkem složenek a nedostatkem peněz, kteří by však nikdy nedokázali svou situaci řešit žebrotou. V tom ale asi právě bude ten problém - když to někdo dokáže, budiž mu to přáno.

Sám se pomalu chystám, zatím sice všecky ty pitomé leasingy zvládám, ale kdo ví, jak dlouho…

V úprku před složenkami trávím denně dvacet čtyři hodiny uprostřed pražského centra, na jednom jeho konci bydlím, na opačném pracuji. Znám tedy podle vidění téměř všechny stálejší metropolitní žebráky.

Dávám přednost těm, kteří se nesnaží vzbuzovat ve mně provinilou lítost, kteří alespoň na první pohled žebrají s jistou grácií, hrdostí na svůj stav, i když třeba nejde ani tak o příspěvek na nocleh a na jídlo jako spíše na pivo.

Tuším sice, že například onen dlouhovlasý stařík s čelenkou, kterého vídám na rohu Spálené a Národní, darovanou dvacetikorunu asi propije, ale mně to nevadí.

Těší mne možnost vykonat takové rychlé a bezprostřední milosrdenství

Mně se to dokonce líbí a raději mu své peníze poskytnu takto, nežli bych je posílal nějakou podezřelou složenkou na nějaké nedůvěryhodné bankovní konto.

Těší mne možnost vykonat takové rychlé a bezprostřední milosrdenství.

Když jsem byl počátkem osmdesátých let v Bělehradě, pokoušeli se mi tam v noci dva bezdomovci prodat obyčejnou cihlu za deset marek.

Domorodá známá mě z toho byznysu sice vytáhla, ale varovala mě - byli to žebráci a jestli mě ještě někdy potkají, až půjdu městem sám, bez doprovodu, musím cihlu koupit, jinak mě zmlátí nebo zabijí.

Tento formální mezistupeň mezi žebráním a loupeží se myslím v našem hlavním městě zatím neobjevil.

Moji přátelé mají tak velikého psa, že on když žebrá, dokáže v sedě položit hlavu bradou na stůl, nic neříká, jenom smutně kouká a snaží se ve vás probudit provinilou lítost.

Přesto spíše nežli žebrotu připomíná jeho jednání výhrůžku, vydírání, vymáhání výpalného. Ale ani tomu bych se nakonec nebránil, jenom vědět, kam zajít...