Petr Fischer analytik BBC

Pavel Dostál byl vášnivý politik, platilo to od počátku jeho kariéry ve Federálním shromáždění, kde se do krve hádal kvůli rozdělení Československa.

Důležité diskuse bral osobně a když mu opravdu o něco šlo, vůbec si vůči svým oponentům nebral servítky. Jeho politický jazyk v takových chvílích připomínal ostré pero novináře, kterého Dostál dělal se stejným nasazením jako politiku.

Od řady svých kolegů se odlišoval jistou ideologickou nevyhraněností, což ovšem neznamená, že by se přestal cítit sociálním demokratem

A také nezapomínal: jakmile ho někdo svými názory rozčílil, trestal ho a dokázal se mu ostentativně vyhýbat, což platilo zejména pro některé novináře.

Nepřehlédnutelnost Pavla Dostála pramenila ještě z jedné věci. Od řady svých kolegů se odlišoval jistou ideologickou nevyhraněností, což ovšem neznamená, že by se přestal cítit sociálním demokratem. Byla to možná spíše otevřenost, kterou prokazoval i v posledních fázích své nemoci.

Zatímco naprostá většina poslanců si po celou dobu svého působení v politice vystačí s několika ideologickými poučkami, které donekonečna opakují a kterých se občas až demagogicky drží, Pavel Dostál byl schopen cvičně přijmout názor druhých, aby prozkoumal, co za ním je, a pak ho případně v diskusi i přijmout. A to je vlastnost, která je v české politice docela vzácná.

Bylo ovšem několik oblastí, kde ministr kultury naslouchat příliš nedokázal, kde se jeho otevřenost prudce omezila a dokonce se proměnila v umanutou klauzuru.

V politice k těmto oblastem patřily otázky narovnání vztahu mezi církvemi a státem nebo restituce majetku některých šlechtických rodů.

Například Dostálovo nasazení ve sporu o majetek rodu Kinských překračovala rozumné politické meze a byly i chvíle, kdy byl ve sporu až nenávistně nacionalistický, jakoby Českou republiku skutečně ohrožovala horda Němců toužících po revanši.

Stejně zapáleně Pavel Dostál prosazoval jmenování Milana Knížáka do čela Národní galerie.

Za sedm let působení ve funkci se mu nepodařilo přesvědčit vládu o tom, že zejména v malých zemích se umění bez peněz státu neobejde

Ministr kultury dobře věděl, že zejména mladší generace výtvarníků Knížáka nemiluje, a neslyšel ani na varování těch, kteří tvrdili, že Knížák o podobě Národní galerie s nikým moc diskutovat nebude. Přesto Dostál na Knížáka vsadil a celou dobu svou volbu otevřeně podporoval.

Milan Knížák byl pro Dostála silná osobnost a člověk, který v umění něco dokázal, a právě takoví lidé podle jeho názoru mají bdít nad národním výtvarným pokladem a jeho budoucností.

Říká se, že jako divadelník byl ministr kultury Pavel Dostál umělcům velmi blízko, byli to „jeho umělci", jak o něm včera prohlásila osobně velmi zaujatá televizní hlasatelka. Přesto jim svým bývalým kolegům zůstal ministr leccos dlužen.

Za sedm let působení ve funkci se mu nepodařilo přesvědčit vládu o tom, že zejména v malých zemích se umění bez peněz státu neobejde.

Byl to ministr, který měl umění skutečně rád, řekl o Pavlu Dostálovi exprezident Václav Havel, byl to nejúspěšnější ministr kultury od roku 1989, oceňoval jsem jeho nepovýšený, neintelektuálský postoj vůči kultuře, dodal současný prezident Václav Klaus.

Po mužích velké politiky se nesluší cokoliv dodávat. A tak zbývá jen osobní lítost, že z Poslanecké sněmovny mizí jeden velmi zajímavý lidský originál.