Petr Fischer analytik BBC

V Česku se zatím nic vážného nestalo, ale sobotní krvavý útok sebevražedných atentátníků v egyptském Šarm aš-Šajchu přinesl českou oběť.

Islamistické útoky jsou ze všeho nejvíc projevem frustrace z toho, že extrémní víra útočníků je světem považována za nebezpečnou marginálii

Akce islamistických radikálů už zkrátka nelze brát jako izolovanou záležitost, která se týká pouze mocensky velkých zemí, jež se podle řady kritiků - naposledy i podle starosty Londýna Kena Livingstonea - až příliš pletou do záležitostí muslimských zemí na Blízkém východě.

Islamistické útoky jsou ze všeho nejvíc projevem frustrace z toho, že extrémní víra útočníků je světem považována za nebezpečnou marginálii, zatímco by podle vykonavatelů ortele pomsty měla sloužit celému světu jako vzor správného chování.

Islamistická ideologie má revoluční charakter. Už dávno se z ní stala vzpoura proti globální kultuře, která v očích islamistů všeho druhu svou ekonomickou přímočarostí likviduje tradiční vztahy v muslimském kmenovém společenství a kazí dobré mravy muslimů.

Politikové v západních zemích si teď ze všeho lámou hlavu tím, kde se tato frustrace bere a jak je možné, že jí trpí i lidé, kteří se narodili v zemích Západu a žili v prostředí relativně slušné tolerance.

Britský premiér Tony Blair se kvůli tomu sešel se zástupci muslimské menšiny v Británii, aby společně přišli na to, jak zabránit mladých muslimům v tom, aby hledali uspokojení na cestě násilí, jak jim pomoci v hledání životní orientace, a tím také omezit možnost indoktrinace islamismem.

Falešná vize

V České republice se v posledním týdnu naopak nejvíce uvažovalo o tom, jak zabránit vstupu jiných do etnicky a kulturně téměř monolitní české společnosti.

Pro šíření revolučních a násilných ideologií není žádná hranice neprostupná

Prezident Václav Klaus v této souvislosti hovořil o nutnosti dobrovolné či vnucené asimilace, která jediná umožní, aby se jiní, kteří do Česka přijdou, jednoho dne neobrátili proti nám.

Prezidentův poradce Jiří Payne dokonce na těchto vlnách horoval pro budování nových hranic, pro opevňování země, do níž se pak nedostanou teroristé, pašeráci a dealeři drog.

Je to falešná vize, řečeno prezidentovým jazykem, rostoucí z představy, že útočníci přicházejí z venku a že v dnešním světě lze ještě vůbec budovat účinně fungující hranice.

Pro šíření revolučních a násilných ideologií není žádná hranice neprostupná. A nejsou to ideologie cizorodé globálnímu světu, v němž žijeme, nýbrž myšlenky, které se v tomto světě narodily.

Někde v tomhle bodě musí začít každá strategie zaměřená na obranu proti islamismu, ovšem s vědomím, že vyřízen asi nebude nikdy a že také nikdy nikdo nemůže vědět, jestli fungování globálního řádu nevytvoří další frustrované revoluční ideology.

Další kolo sporu

Konflikty premiéra Jiřího Paroubka s hlavou státu neznají konce. Prezident Václav Klaus ještě zcela neudusil rozčilení nad tím, že Paroubek chystá verbální gesto lítosti a poděkování vůči sudetoněmeckým antifašistům, a už hoří další konflikt.

Prezident Klaus se brání jmenovat do funkce Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Martina Pecinu, doposud náměstka ministra průmyslu a obchodu.

O nominaci s ním prý nikdo nemluvil, prezident dokonce popřel premiérovo veřejné tvrzení, že s hlavou státu o Pecinovi mluvil na oslavě prezidentových narozenin.

Těžko říci, jestli prezidentův truc je jen reakcí na předchozí premiérovo jednání, a tedy i jakousi sladkou pomstou za neslušnost, kterou předseda vlády vůči současnému obyvateli Pražského hradu v minulosti projevil.

Anebo zda jde o státnický krok, skutečný a velmi vážný projev prezidentovy nevole nad způsobem, jakým se v České republice vybírají lidé do důležitých funkcí, tak jak to ještě před prezidentem v případě Martina Peciny učinil předseda lidovců Miroslav Kalousek.

Vynecháme-li spekulativní psychologické argumenty pro první možnost, charakterizující prezidentovo chování jako projev uražené ješitnosti, vyvstane před námi prezident v roli strážce dobrých politických mravů, která mu z ústavy bezesporu náleží.

Podivné způsoby

Prezident nechce jmenovat vybraného kandidáta, protože s ním celou věc nikdo dopředu nekonzultoval, nedal mu vědět, co je dotyčný zač a proč byl vybrán právě on a nikdo jiný.

Prezidentova kritika je zcela oprávněná, Václav Klaus se dožaduje toho, co mu náleží. Podivné je jen to, že tak činí prostřednictvím médií, po telefonu

Na takové informace má prezident jistě právo a premiér je povinen mu takové podklady dát a k tomu přidat třeba i ústní vysvětlení.

Na prezidentovi pak je, aby posoudil, zda dotyčná osoba, zejména její předchozí pověst, není v konfliktu s odbornými a morálními nároky na funkci, kterou má vykonávat.

Jmenování na návrh vlády není formalita, protože hlava státu tím část odpovědnosti bere i na sebe.

Prezidentova kritika je proto zcela oprávněná, Václav Klaus se dožaduje toho, co mu náleží.

Podivné je jen to, že tak činí prostřednictvím médií, po telefonu, a s velmi rozhořčeným hlasem, který jedním dechem odmítá postup premiéra a zároveň ho velmi přímočaře obviňuje ze lži.

Chce-li prezident rozumné vysvětlení, může přece o ně požádat úplně jinou komunikační cestou, která je ve státním aparátu běžná.

Záměrná skandalizace problému za využití médií pak vyvolává podezření, že ve hře není ani tak Pecina ani dobré fungování antimonopolního úřadu, jako spíš obrana prezidentovy vážnosti.

Pojkarova procesní chyba

Severočeská hranice s Německem je známá jako místo, kde prostituce kvete ve velkém.

Důvěru v činnost českých soudů ale ani případný trest chybujícím soudcům neobnoví

Nikoho proto nepřekvapilo, že tu policie během připravovaného zátahu objevila skupinu lidí, která dovážela dívky ze zemí bývalého Sovětského svazu a nutila je k prostituci.

Případ je staršího data, ale tento týden ho oživila zpráva o propuštění obviněných, převážně cizinců, z vazby.

Stalo se tak na základě rozhodnutí krajského soudu kvůli údajné procesní chybě teplického soudce Jindřicha Pojkara, který nepozval k výslechu obviněných obhájce, jak mu to ukládá zákon.

Místopředsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem Dagmar Švecová se brání tím, že ona a její kolegové nemohli jednat jinak, protože by porušili zákon.

Soudce Pojkar tvrdí, že chybu udělal krajský soud. Uplatnil opatření z roku 1977 a ke všemu pustil i ty obžalované, kteří své advokáty u výslechů měli.

A jako u takových případů vždy, i tady se vznáší podezření z nekalého ovlivňování soudu.

Právní počítač

Na čí straně je pravda rozhodne až kárná žaloba, kterou hodlá podat ministr spravedlnosti Pavel Němec.

Soud tu přece není jenom od toho, aby dodržoval zákon, je tu především od toho aby zákon uplatňoval a vykládal

Důvěru v činnost českých soudů ale ani případný trest chybujícím soudcům neobnoví.

Právnímu laikovi asi nepřísluší celou věc hlouběji posuzovat, několik podivností ho však jistě zarazí.

Paní soudkyně Švecová při obhajobě svého postupu BBC řekla, že "soud je tu od toho, aby dodržoval zákon". N

a adresu obžalovaných potom dodala: "Víme, jací jsou to lidé, ale nemohli jsme jinak."

Soudkyně je přesvědčena o tom, že před soudem stojí zločinci. Skoro jako by přiznala jejich vinu vzdor principu presumpce neviny, svatého pravidla každého soudu.

Zároveň se odvolává na zákon, který ji diktuje zločince propustit.

Laik pozorovatel se nemůže zbavit pocitu zmatení, které zřejmě vychází z provedené definice role soudu.

Soud tu přece není jenom od toho, aby dodržoval zákon, je tu především od toho aby zákon uplatňoval a vykládal.

A každé rozhodnutí je pak čerstvé, nové, původní založení zákona - "fresh judgement", který může udělat jedině soudce-člověk.

V případě ze severu Čech se ale zdá, že soudce už brzy bude moci nahradit hodně nadupadný právní počítač.