Zdeněk Lukeš historik architektury

Mezery a jizvy se zacelují a zůstavují už jen symbolická zastavení, jako to na bývalém vojenském přechodu Check Point Charlie.

Tam se právě rozebíral provizorní památník obětem, které komunističtí pohraničníci zlikvidovali při pokusu o překonání berlínské zdi, jejíž znovupostavený fragment tu rovněž stojí.

Dřevěné kříže jistě najdou místo jinde, ostatně nelze říci, že by Berlíňané nevěnovali pozornost temným stránkám historie: je tu Muzeum holocaustu a také nový památník jeho obětí, dílo amerického dekonstruktivisty Petera Eisenmana.

Vzniká tak velmi působivý labyrint, v němž se procházející náhle ztrácí a opět vynořuje, přičemž se před ním otevírají průhledy do různých stran.

Na tuto stavbu, lze-li tak památník nazvat, jsem byl velmi zvědavý. Výsledek překoná všechna očekávání: je to rozsáhlé území, které vyplňuje zdánlivě pravidelný rastr šedých betonových kvádrů.

Slovo „zdánlivě" je na místě - jednotlivé bloky jsou mírně zešikmené pod různými úhly, asi tak jako náhrobní desky na židovském hřbitově.

Také výška není stejná a terén není rovný. Vzniká tak velmi působivý labyrint, v němž se procházející náhle ztrácí a opět vynořuje, přičemž se před ním otevírají průhledy do různých stran.

V nich nečekaně prokmitávají bloudící návštěvníci, což vytváří zvláštní atmosféru pomíjivosti. Malé děti šplhají na nižší kvádry po stranách, ale vůbec to nevadí, je to součást objevování.

Zaujmou i zdánlivě drobné detaily - dlažba, otisky modulu v chodníku podél areálu, pár integrovaných stromků… připomínám, že v podzemí je výstavní prostor, takže každý, kdo o to stojí, může získat potřebné informace.

Zaujmou i zdánlivě drobné detaily - dlažba, otisky modulu v chodníku podél areálu, pár integrovaných stromků…

Dva velcí Židé naštěstí holocaustu unikli: Albert Einstein kdysi v Berlíně pracoval a architekt Erich Mendelsohn mu v nedaleké Postupimi postavil v roce 1920 krásnou věž s observatoří v areálu vědeckého institutu.

Tato kultovní stavba německého expresionismu byla nedávno opravena a denně si jí přichází prohlédnout množství návštěvníků. I já tam byl a stálo to za to.

V Berlíně a okolí je ale k vidění mnoho dalších zajímavostí. Zklamáním pro mne byla nová holandská ambasáda Rema Koolhaase, která právě získala cenu za nejlepší evropskou stavbu.

Překvapí snad svou obrovitostí, ale jinak se tváří chladně a nepřístupně - ostatně všude kolem ní stepují policisté.

Atrakcí jsou i zde vzlety heliem plněným upoutaným balonem, který svým tvarem a barvami vytváří kontrast k převážně pravoúhlé architektuře městského centra.

Tam ostatně převládají administrativní budovy nebo galerie a muzea. Ta jsou večer zavřená a tak se ruch přelévá do znovuobjevených uliček se starými továrnami a sociální výstavbou, s pasážemi a dvorky poblíž berlínské synagogy.

Tady život tepe až do rána: bary, kavárny, extravagantní restaurace i podezřelé špeluňky, do toho obchody s módou a malé galerie, zní tu kakofonie všech možných zvuků, proudí tu mládež a turisté všech ras.

S kolegy jsme usedli do křesílek malé vinárny na chodníku a vstřebávali tu příjemnou atmosféru. Nedalo nám a napsali jsme esemesku našemu příteli do Prahy s typicky stakatovitým mobilním vzkazem: skvělé víno, krásné dívky, horká berlínská noc…

Odpověděl v zápětí lapidárně - jedním slovem, které ovšem vyjadřovalo vše. To slovo znělo „Ach…"