Petr Borkovec básník a překladatel

Byt ve třetím patře si pronajala starší sestřenice Nabokovovy ženy Věry Anna Feiginová, která v červenci 1932 přenechala spisovateli, jeho ženě Věře a jejich novorozenému synu Dmitrijovi dva pokoje.

V jednom z nich - řekněme, že v tom menším, s šikmým výhledem na Hochmeisterplatz, na kostel z červených cihel a vrcholek brány tramvajového depa - Nabokov dokončil román Zoufalství, napsal Pozvání na popravu a část Daru (v knize Nestorstrasse vystupuje pod jménem Agamemnonstrasse, v níž bydlí hrdina knihy Fedor Godunov-Čerdyncev).

18. ledna 1937 odtud Nabokov vyšel na Kurfürstendamm a počkal na tramvaj, mířící po bulváru k Zoologischer Garten, kde nastoupil do vlaku směr Brusel. Do Berlína už se nikdy nevrátil.

Byt ve třetím patře si pronajala starší sestřenice Nabokovovy ženy Věry Anna Feiginová, která v červenci 1932 přenechala spisovateli

Dům byl za války bombardován, patra vyhořela, ale přízemí odolalo.

U domovního vchodu (taky z odkrytých cihel, jenže tmavších) visí dnes malá zlatá deska s Nabokovovým jménem. V přízemí se nachází pivnice Die Kleine Weltlaterne - Malá lucerna světa.

V jednom z průvodců, ve kterých ji hledám (v ostatních chybí), je za tím podivným názvem vytištěna hvězdička a dole pod čarou připsáno "Od roku 1961, pivnice umělců, noční galerie, v sobotu a v neděli jazz".

Hochmeisterplatz není nic jiného než uzel devíti ulic, v němž uvízl kostel, hřiště, depo (nyní autobusové) na Cicerostrasse a úterní a páteční skromný trh.

V jedenáct večer je tady prázdno, semafory vycepovaně přebarvují patu temné věže. Před Nestorstrasse 22 vhání hospodský větrák do ulice víc páry než ulice stačí vstřebat.

Nad vchodem umírají dvě purpurové lucerničky, pod schůdky stojí - máme květen - dvě vánočně ustrojené jedle.

Široká okna Kleine Weltlaterne, pod válci srolovaných stór na zelených hácích, vypadají jako stěny dlouho nevymytého akvária: vnitřní světlo polykají pásy sedliny, jakási zeleň vlající v kalu, rameno přibližující se ke sklu se podobá bílému rybímu břichu.

Při vstupu z noční ulice jako by se setmělo; tohle už je samotné skalnaté dno moře. V lokále plném tmavého dřeva hlava na hlavě.

Zdi, nebo spíš to, co z nich zbývá mezi dubovým kazetovým stropem a vysokým obkladem stěn (dub ze stejného lesa), jsou tmavě červené; horní zvýšenou část odděluje balustráda, na mosazných lustrech s beznohými andělíčky se houpají svrchníky.

Nejmíň dvacet rukou v pruhovaných košilích se zapálenými doutníky; různorodé kníry a paničky z wilmersdorfských rezidencí, currywursty, bockwursty, boulette mit Zwiebeln a pšeničná piva.

Rozparáděný trombonista neustále vráží ohybem trubky do jednoho z kabátů. Stěna, v níž vězí výčep, připomíná palisádu.

Tak jako všechny stěny je od stropu až k podlaze ověšena zarámovanými fotografiemi všeho možného, mezi nimiž visí Chagallovy tanečnice a Dixovi sebevrazi. Grosz, Liebermann, Köllwitz. Výstava nese název Současníci Vladimira Nabokova.

Nad vchodem umírají dvě purpurové lucerničky, pod schůdky stojí - máme květen - dvě vánočně ustrojené jedle

Frau Fiedler, která hospodu, pojmenovanou podle knihy lékaře a populárního aforisty Petera Bamma, v roce 1961 založila a jež pamatuje časy, kdy za balustrádou sedávali Henry Miller, Dürrenmatt a Friedensreich Hundertwasser, se prodírá o holi (tenké jak bič) mezi hosty a zdraví se s nimi.

Jak si při pohledu na tu trochu šílenou pohlednici ze starého Berlína nevzpomenout na pobledlou Fräulein Mariechen, která o pár ulic dál za Nabokovových časů nosila Andreji Bělému pivo tak dlouho, až se do ní zamiloval a všude rozhlašoval, že nikdo nepochopil jeho Petrohrad tak jako ona?

Odcházím brzy.

O dost dřív než Nabokovův oblíbený básník, emigrant Vladislav Chodasevič (nebydlel ostatně daleko), jehož báseň mě najednou - spolu s čerstvým vzduchem - obklopuje:

Vše kamenné. Do mezer v kameni
odchází noc. V průjezdech slepení

milenci - jako sochy na pohled.
Těžký vzdech. Těžký zápach cigaret.

O kámen řinčí klíč, hřmí petlice.
Do pěti šlapej kámen ulice

a čekej: vítr vráží do Berlína,
rozeznívá se obří okarína...