Petruška Šustrová publicistka

Kamarádka vzpomínala, že v jejich domě žila židovská rodina s pozoruhodně krutým osudem. Otec prošel sibiřskými lágry a posléze se vrátil do osvobozeného Československa se Svobodovou armádou.

Věděl tedy o sovětském systému své a urputně se hádal s dcerou, která přežila Osvětim a osvobodila ji Rudá armáda. Po hrůze, kterou zažila, nemohla mít děti a nakonec spáchala sebevraždu.

Jakmile pronesli nějakou neuctivou poznámku o režimu, objevila se mu v očích hrůza a říkal: neblázněte, kluci, vy je neznáte a nevíte, kdo vás poslouchá.

Oba rodiče skončili v komunistickém vězení: měli totiž obchod s látkami a naivně si mysleli, že zboží patří jim a látky si schovali, takže byli odsouzeni za spekulaci.

Jiný kamarád si vzpomněl na žižkovskou figurku někdejšího bělogvardějce, který se živil rozmanitými pomocnými pracemi, a ještě v šedesátých letech kluky, kteří se s ním občas vybavovali nebo mu zaplatili pivo, varoval před nerozvážností.

Jakmile pronesli nějakou neuctivou poznámku o režimu, objevila se mu v očích hrůza a říkal: neblázněte, kluci, vy je neznáte a nevíte, kdo vás poslouchá.

Já jsem si vzpomněla jen na to, že v našem domě býval domovníkem Ukrajinec, jmenoval se Čudakov.

Měl jen jednu ruku a vůbec nevím, čím prošel, nikdy o tom nemluvil. Jako dětem nám ukazoval, jak se připíná a odepíná protéza, což pro nás tehdy byla úžasná atrakce.

Jak jsme si tak vykládali o svých vzpomínkách, přišly mi na mysl čítanky a slabikáře, ze kterých jsme se ve škole učili číst. A další učebnice a učení.

Co jsme se dozvěděli o dějinách regionu, ve kterém žijeme, o střední Evropě a o pozoruhodné národnostní a náboženské směsici, která ji tvořila?

Znovu mi došel ten nesmírný rozsah lži, do jaké jsme byli vychováváni. Podle těch učebnic žili v Československu Češi, Slováci a jakési neurčité národnostní menšiny.

Děti byly samé Aničky, Mařenky a Toníkové, anebo se případně na mezinárodních festivalech vyskytovaly různobarevné děti s exotickými jmény.

Dlouho jsem si myslela, že ve školní výchově šlo o politické lži, o propagaci jediného pravdivého výkladu dějin, které, jak nás učili, neodvratně směřovaly k revoluci a k nejdokonalejšímu ze všech společenských řádů.

Nějak jsem vůbec nepostřehla, jak silně je naše výuka prostoupena neblahým pojetím nacionalismu, podle kterého v jedné zemi žije jeden národ.

V Československu podle našich učebnic nebylo pro našeho domovníka Čudakova místo: hrstka Ukrajinců žila na východním Slovensku.

Zřejmě se čekalo, že ti, kdo se do národa nehodí, ukázněně vymřou.
Přišlo mi zvláštní, že jsem jako dítě vůbec nedokázala svou reálnou životní zkušenost srovnat s tím, co jsme se učili ve škole.

Viděla jsem přece skoro denně, že existuje ukrajinská rodina, která nežije na východním Slovensku, ale přímo v našem domě na Vinohradech, ale nedokázala jsem si ty dvě informace spojit.

Obávám se, že tahle školní výchova v nás zanechala mnohé stopy, o kterých ani nevíme.

Co jsme se dozvěděli o dějinách regionu, ve kterém žijeme, o střední Evropě a o pozoruhodné národnostní a náboženské směsici, která ji tvořila? Skoro nic - a podle toho pak často vypadají naše názory například na vyhnání sudetských Němců nebo na přistěhovalce.