Tereza Brdečková spisovatelka a filmová kritička

Dana Golda sice neznám, ale on se chová, jako by mi viděl na dno duše.

Mne může Dan Gold otravovat, jak se mu líbí, ale já ho nemohu ani poslat tam, kam patří. Jediné, co mi zbývá, je prásknout ho v malé České republice

Přede dvěma lety jsem totiž ze zvědavosti vyplnila formulář známé americké loterie, která umožňuje padesáti tisícům výherců ročně získat zdarma pracovní americké vízum na jeden či dva roky.

O americkou zelenou kartu sice nestojím, ale toho dne zrovna pršelo a já jsem se pokoušela přerazit celoživotní smůlu.

Patřím k lidem, kteří nikdy nic nevyhráli a všechno si musí odpracovat.

Říkala jsem si, že když nemám štěstí tam, kde o něj stojím, mohlo by se na mě usmát aspoň v situaci, kdy mi na něm nezáleží. Odklikla jsem tehdy vyplněný formulář.

USAFIS Lottery mi nato oznámila, že ode mne chce padesát dolarů vstupního poplatku. Tím jsem s ní skončila, takhle drahé losy si jako smolař dovolit nemůžu.

Ale USAFIS se s mým odmítnutím nesmířila a poslala na mne Dana Golda, vedoucího zákaznického oddělení. A ten mě bombarduje reklamními emaily.

Netušila jsem, že americký sen je na prodej. Netušila jsem, že Amerika tolik prahne po lidech jako jsem já.

Některé emaily jsou tak úpěnlivé, až se zdá, že já a mých padesát dolarů můžeme ten americký sen zachránit.

"Drahá Terezo, chceš žít v Bostonu, New Yorku či raději San Franciscu? Není to sen!" - vybafl na mě dneska Dan Gold. Jsou týdny, kdy ten ráj nabízejí se slevou. 4. července mi los chtěli dát zadarmo, nebo to aspoň tvrdili.

"Tvůj americký sen je na dosah ruky! Terezo, stačí doplnit registraci!" Dan Gold je tak vlezlý, že jsou dny, kdy pátrám, zda žít v Americe náhodou opravdu není můj sen.

Ale padesát dolarů ze mě stejně nedostane. Ze všech reklamních triků se mi zvláště hnusí metoda zvaná personifikace.

Firmy předstírají, že se obracejí přímo na mě. Tón jejich nabídek vyvolává představu ustaraného přítele, který myslí jen na moje blaho a píše mi za svitu lampy jako Taťána Oněginovi. Aspoň mi neříkejte jménem, chce se mi křičet na Dana Golda.

Ze všech reklamních triků se mi zvláště hnusí metoda zvaná personifikace. Firmy předstírají, že se obracejí přímo na mě

Včera jsem jim konečně odpověděla: Milá USAFIS, já mám jiné životní sny než rok umývat talíře v New Yorku. Mám velmi mnoho snů. Nemáte pro mne jiný návrh? Jsem zvědavá na jejich odpověď.

Nedělám si iluze, ale zajímalo by mne, jestli Dan Gold a jeho kolegové prodavači amerického snu uvažují o smyslu své jistě náročné práce.

USAFIS Lottery je jako tolik jiných věcí v rukou manažerů, kteří mají rozpracované strategie a plány, při řeči zvedají prsty jako že uvozovky a místo na lidi a na svět koukají celý den do počítače.

Když vytočíte jejich telefonní číslo, uslyšíte které číslo vytočit a na tom dalším čísle, že máte stisknout nulu, a za nulou je už jen záznamník.

Nevím, čím se měří úspěch Danů Goldů a za co dostávají prémie. Jestli za dokončené a zaplacené registrace, anebo jen za to, že nastavují softwarový systém tak, aby zákazníkům posílal reklamní emaily. Ale jejich práce se mi nelíbí, protože nic neriskují.

Podomní obchodník s gumou na prádlo žil trvale pod hrozbou, že ho zákazník vyrazí dveřmi a on se bude muset vracet oknem. Byl to rovný souboj.

Mne může Dan Gold otravovat, jak se mu líbí, ale já ho nemohu ani poslat tam, kam patří. Jediné, co mi zbývá, je prásknout ho v malé České republice. Tady spolu lidé ještě mluví. Nevím, jak dlouho jim to vydrží, ale zatím volám: Čechové, nevěřte Danu Goldovi, je to podvodník.

Žádný americký sen neexistuje, ale on na něm přesto vydělává. Obchodník s deštěm je proti němu seriózní jako Tomáš Baťa.

Pokud mi nevěříte, zaplaťte mu těch padesát dolarů. Až vyhrajete a budete v dešti stát v New Yorku na Kennedy airport se zelenou kartou v kapse, Dan Gold vás tam pravděpodobně čekat nebude.