Leo Pavlát Ředitel pražského Židovského muzea

Soud původně projednával jeho stížnost na zaměstnavatele, který ho propustil kvůli nicnedělání. Když se však orgán práva a spravedlnosti seznámil s podrobnostmi případu, rozhodl, že trest si zaslouží nikoliv zaměstnavatel, ale stěžovatel.

Tři roky pobíral peníze za práci, kterou nedělal. Jeho lenost prý byla tak extrémní, že „hraničila se zločinem" - a soud takové počínání po svém odměnil.

Není-li tato zpráva jen kuriózním zpestřením letních novin, jak už v tuto roční dobu bývá pravidlem, potom máme co činit s neobvyklým případem, kdy soud poměřuje lidskou chuť nic nedělat.

Netuším sice, jak se sklon k poflakování dá převést do stupnice trestů nad obyčejný vyhazov z práce, ale u našich sousedů to zřejmě možné je.

I u nás vyšel světoznámý bestseller Francouzky Corinne Maierové „Lenosti…buď pozdravena."

Zato v našich krajích bychom se při posuzování neúnosného lenošení mohli řídit nanejvýš pádností obrazu, jakým lenost opisujeme.

Podíval jsem se do klasického díla české jazykovědy „Lidová rčení" Jaroslava Zaorálka - a lenivosti je zde věnováno hned několik hustě popsaných sloupců.

„Má kosti v břiše." - „Mandluje si kůži." - „Orá lenochem." - „Zakládá na špek." - „Suší zuby na slunci." - „Chodí od ničeho k ničemu."

Na větší lenochy ovšem český jazyk pamatoval i výmluvnějšími obraty: „Je do práce jak kamenej lev z Karlova mostu." - „Chce se mu dělat jako psu jíst slámu." - „Ani by nedýchal, kdyby nemusel." - „Je mrštný jako shnilý kapr na blátě." - „Hnije jako červavá svině."

S ohledem na charakter stanice a dobu vysílání současně neuvádím označení nejjadrnější.

Ti, které železné pracovní návyky nutí i o dovolené dřít jako soumaři, se však těmito proměnami lenosti nemusí znepokojovat: Kdyby náhodou chvíli nic nedělali, nemusejí si to vyčítat. Nejsou líní. Odpočívají.

V tuto letní dobu jsem však o lenosti zaznamenal ještě další informaci. I u nás vyšel světoznámý bestseller Francouzky Corinne Maierové „Lenosti…buď pozdravena."

Jak autorka dokládá, být líný není špatné. Lenosti se dá dokonce propůjčit vyšší smysl: Ekologický, protestu proti odlidštěnosti gigantických podniků, jejich bizarnímu prajazyku.

Tomu se má člověk bránit - cílevědomým odstupem od rádoby důležitých činností, aktivním využíváním času ke smysluplné, člověka obohacující činnosti.
Jak vidět, s leností to není vůbec jednoduché.

Pro jednoho může být předmětem právního posouzení, pro druhého nedobrou lidskou vlastností, kterou je třeba drsně odsoudit, a pro třetího zase div ne spásným programem budoucnosti.

Ti, které železné pracovní návyky nutí i o dovolené dřít jako soumaři, se však těmito proměnami lenosti nemusí znepokojovat: Kdyby náhodou chvíli nic nedělali, nemusejí si to vyčítat. Nejsou líní. Odpočívají.