Ondřej Štindl analytik BBC

Zbytek jejich zpravodajství ale jako by představoval antidotum pro lidi, kteří mohli být zprávami o sebevražedných atentátech v evropské metropoli rozrušeni.

Lidé, kteří zprávy píší, i ti, kdo je vytvářejí, se mohli přetrhnout, aby dokázali, že téhle země se nějaké vnější hrozby netýkají, že v ní vše dál běží a poběží neotřesitelně při starém.

Pohled na družně klábosící dvojice policistů činil pohled na neosobní prostory podzemních stanic hned trochu domáčtějším

Uklidňovat veřejnost jistě mělo i posílení policejních hlídek například v pražském metru a je pravda, že pohled na družně klábosící dvojice policistů činil pohled na neosobní prostory podzemních stanic hned trochu domáčtějším.

Pravda, když se reportéři Lidových novin pokusili prozkoušet bdělost policistů rozmístěním podezřele vyhlížejících tašek na nástupiště, nedosáhli příliš povzbudivého výsledku.

Na druhou stranu se to ale dá interpretovat tak, že česká policie - stejně jako celá společnost - v těžkých dobách odmítá propadnout hysterii.

Ta nevzrušenost a stereotypnost, která je z dění v Česku cítit, skutečně může být svým způsobem uklidňující.

Je ale otázka, jak hluboko je zakořeněná, jestli by společnost nastavila stejnou tvář i nebezpečím, jež by nevnímala jako vzdálená, nebo zda by se zachovala jako společnost podobná pavučině, o jaké kdysi mluvil generální tajemník organizace Hizballáh šejch Nasralláh: "Navenek vypadá pevně, ale dotknete se jí a rozpadne se."

Medaile pro slavíka

Zvláštní zásluhu o zachování zdání neměnnosti tuzemského dění si za své aktivity v posledních týdnech zaslouží sociálně demokratický poslanec Oldřich Němec, který ve sněmovně sbírá podpisy pod žádost prezidentovi, aby u příležitosti státního svátku vyznamenal zpěváka Karla Gotta Medailí za zásluhy.

Záměr podpořilo skoro osmdesát poslanců včetně ministrů Sobotky a Škromacha.

Zpěvák Karel Gott je váženým umělcem po dobu celých čtyřiceti let bez ohledu na politickou situaci v zemi Oldřich Němec

Oldřich Němec ho obhajoval v polemickém textu pro Lidové noviny, který si zaslouží obsáhlejší citaci:

"Ano, zpěvák Karel Gott je váženým umělcem po dobu celých čtyřiceti let bez ohledu na politickou situaci v zemi. Reprezentoval skvěle bývalé Československo v šedesátých až osmdesátých létech bez ohledu na politické zřízení, a to i v tehdejších tzv. západních zemích."

"V devadesátých letech a také po rozpadu bývalého Československa reprezentuje výborně i nadále zemi, ve které žije. A to je pro mne a pro mnoho dalších občanů ČR důležité."

"A že si ho lidé váží, o tom svědčí i žebříček popularity a čtyřicet českých a zlatých slavíků."

Při jiné příležitosti pak Němec o Gottovi řekl, že se "před ním i dnes sklání nejen celý národ, ale téměř celý svět". Dost možná má pravdu.

Karel Gott má schopnost stát se hlasem režimu a zároveň pěstovat legendu jakési - vzhledem k biografickým faktům zcela iluzorní - nezávislosti

Jeden ze signatářů návrhu - místopředseda ODS Ivan Langer svou podporu vysvětlil tím, že ačkoliv Gottovu hudbu neposlouchá, kdykoliv ho vidí, musí se uklonit.

Je možné, že prezident Václav Klaus se k té iniciativě postaví vstřícně, loni od něj medaili dostal filmový režisér Otakar Vávra, který s Karlem Gottem sdílí některé charakteristiky.

Například pozoruhodnou pružnost, pokud jde o to přizpůsobit se politickým změnám a třeba z nich něco i vytěžit. Stát se hlasem režimu a zároveň pěstovat legendu jakési - vzhledem k biografickým faktům zcela iluzorní - nezávislosti.

Kája a Frank

V tomto ohledu jsou Němcova slova o tom, že Karel Gott "skvěle reprezentoval bývalé Československo bez ohledu na politické zřízení" naprosto výstižná.

Nereprezentoval ho ale jen v zahraničí, jako hlas toho politického zřízení se, když na to přišlo, projevoval i doma. V tomto ohledu je další Němcovo přirovnání - o Gottovi hovoří jako o Sinatrovi východu - docela přiléhavé.

Karel Gott měl vazby k jinému typu organizace, než byla mafie za časů Sama Giancany, ke komunistickému režimu a jeho představitelům

Frank Sinatra je znám nejen jako zpěvák - s o dost lepším repertoárem než má Karel Gott - a herec, ale i jako člověk, jemuž v kariéře dost pomáhal organizovaný zločin.

Karel Gott měl vazby k jinému typu organizace, než byla mafie za časů Sama Giancany, ke komunistickému režimu a jeho představitelům.

Sláva Franka Sinatry i Karla Gotta přežila moc jejich mafiánských či politických sponzorů. Nebyla totiž založena jen na nějakých konexích, oba ti umělci se těší nijak nevynucené popularitě.

A Karlu Gottovi by medaili jistě hodně lidí v Česku přálo. Pokud by měli být vyznamenáváni lidé, kteří jsou nejen výrazní na poli, kde působí, ale svým chováním také vyjadřují rozšířené postoje a ducha doby, asi by ji měl dostat.

Profesor a žák

O prezidentovi Václavu Klausovi mluví lidé, kteří k němu mají blízko, jako o "profesorovi". Je to docela výstižné, nejenom kvůli tomu, že prezident je držitelem té akademické hodnosti.

V jeho vystupování totiž často je něco pedagogického či mentorského, sám kdysi řekl, že kdyby odešel z politiky, asi by učil. Dost pravděpodobně by ho to bavilo, jeho studenty asi taky.

Důležité je, že Paroubek ten školský charakter svých občasných srážek s prezidentem důsledně dodržuje

Trochu jak ze školního prostředí působila i docela ostrá výměna mezi prezidentem a předsedou vlády Jiřím Paroubkem ohledně zamýšleného gesta vůči německým antifašistům - občanům někdejšího Československa.

Když Paroubkovy výroky, prezident ohodnotil jako "mimořádně drzé" znělo to, jako by právě snižoval zlobivému žákovi známku z chování.

Oba státníci si při té příležitosti vyměnili i jakousi zběžnou psychiatrickou diagnózu. Prezident na premiérovi shledal známky "ztráty veškerého rozumu", předseda vlády vyslovil domněnku, že prezident to hodnocení vyřknul v okamžiku chvilkového pominutí smyslů, což je - přinejmenším z hlediska prognózy - přeci jen mírnější ohodnocení.

Důležité ovšem je, že Paroubek ten školský charakter svých občasných srážek s prezidentem důsledně dodržuje.

Za normálních okolností se chová jako činorodý premiant, který přeletuje z místa na místo a všude si iniciativně nabírá další úkoly.

Ve sporech s prezidentem namísto toho nasazuje masku zkušeného třídního buřiče, který jsa vyvolán na stupínek za účelem pokárání, nasadí zcela netečný výraz a tváří se, že je mu celá věc v podstatě volná.

Ví totiž, že právě tohle je způsob, jak učitele rozčílit do běla, což se nakonec také vždycky stane. A ví také, na čí straně v tu chvíli budou sympatie třídy.