Miroslav Petříček filosof

Protože jinak - pokud jde o smysl celé této akce - zbývají už jen samá „pro", k nimž vždycky najdeme neméně silná „proti".

Byla to tedy upřímně míněná výzva - anebo jen nějaký nový formát zábavy, nějaká „irreality show"?

Zmíněný megakoncert byla také mediální šou gigantických rozměrů, které odpovídají míře globalizace. A tedy zcela jistě posloužil také jako reklama všech účinkujících hvězd, včetně organizátorů a hostů.

Jenže - většina z nich už dávno žádnou reklamu nepotřebuje.

A dále: je otázka, zda takový útok na city není jen dalším dokladem toho, že moderní rozvinutý svět je schopen přijímat informace už jen formou videoklipu a že barevnou hýřivostí populárních ikon pouze zastírá šedivou a pramálo zábavnou realitu nemilosrdného konkurenčního boje všech proti všem.

Byla to tedy upřímně míněná výzva - anebo jen nějaký nový formát zábavy, nějaká „irreality show"? A pokud byla akce míněna vážně, je otázka, zda to celé nebyl omyl z dobré vůle.

Je totiž viníkem ožebračování třetího světa vražedný globální trh - anebo často až hrůzně panoptikální tyrani, kterých je například právě černý kontinent plný? A z nichž mnozí - jak je vzápětí nutné dodat - připadli na své scestné představy o politice na prestižních evropských univerzitách, když na nich v mládí studovali.

Milosrdenství či charita jsou sice vznešené city, ale právě proto neléčí nemoc samu, pouze její oběti a ani zdaleka všechny

Kdybychom se ale na hvězdný megakoncert dívali jen z této perspektivy, uniklo by nám, že se na něm - v pozadí, za hvězdami - nakonec objevilo i něco jiného, mnohem důležitějšího.

Neboť jedno z hesel, v jejichž znamení se konal, znělo JUSTICE, NOT CHARITY, tedy „spravedlnost, nikoli milosrdenství". Ať už tento slogan vymyslel kdokoli, je to heslo výstižné, převratné, protože nenabízí-li řešení, jistě ukazuje šanci.

Milosrdenství či charita jsou sice vznešené city, ale právě proto neléčí nemoc samu, pouze její oběti a ani zdaleka všechny. Je to, jak se dneska říká, velmi nesystémové řešení.

Dobročinnost je v podstatě luxusní artikl: miliardář stejně jako normální člověk se může - ale také nemusí věnovat dobročinnosti. Charita z principu není vymahatelná.

Se spravedlností je to ale úplně jinak: jakmile totiž někdo cítí, že pomáhat musí, že nemůže jinak, potom už usiluje o spravedlnost

Se spravedlností je to ale úplně jinak: jakmile totiž někdo cítí, že pomáhat musí, že nemůže jinak, potom už usiluje o spravedlnost. Musí, protože morálně, ale ani fyzicky není schopen něco snášet.

Nemoc, kterou je třeba léčit, má teď vlastní jméno: je to bezpráví. A to je stav světa, který bez rozdílu doléhá na všechny a nutí jednat. A dobročinnost na jeho napravování nestačí.

Co jiného než právě tento neodbytný pocit, že nelze jinak, mohlo také na jeviště londýnského Hyde Parku přivést bývalé členy skupiny Pink Floyd? Slávy mají dost, jsou už pomalu v důchodovém věku a celý svět by jim mohl být ukradený. Nějak tam asi prostě přijít museli. Ne, nešlo o charitu. Šlo o spravedlnost.